DEN 16
První ranní sluneční paprsky začaly rozmrazovat náš zasněžený stan nacházející se přímo pod Leninem (5800). Kapky roztaveného sněhu a našeho zkondenzovaného dechu začaly padat a namáčet naše spacáky, museli jsme tedy ven. Venku už panoval pamírský den (probíhající každý den totožně – 4:00-15:00 jasno/polojasno, 16:00-3:00 sněžení různé intenzity), dali jsme na sluníčko sušit spacáky, připravovali snídani a jeden po druhém chodili vykonat „velkou“ potřebu. Zdálo by se, že vylučovací proces ve zcela čerstvém prašánku a s výhledem na velehory by mohl přinášet požitek, ovšem cítit proudění vysokohorských mrazivých větrů přímo na holé zadnici ve skutečnosti požitek nepřináší. Lopatu, která primárně sloužila především k vykopání záhrabu pro stan, jsme shledali jako multifunkční nástroj, neboť posloužila mimo jiné i k zakopání bobků. Během snídaně bylo třeba aktualizovat naši strategii. Téměř všichni horolezci po vystoupení do tábora C3 (6100) sestupují až do C1 (4400), aby tam celý následující den či dva odpočívali, nabrali sílu pro výstup a teprve poté se přes C2 vraceli nahoru do C3 a pokusili se zaútočit na vrchol. Dostat se do posledního tábora (C3), ze kterého se vystupuje na vrchol a pak se vracet zpět do C1 na odpočinek může na první pohled vypadat jako projev demence, ovšem není tomu tak. Pokud člověk nedopřeje svému tělu (které se již několik dnů pohybuje ve výškách nad 5300) odpočinek před výstupem na vrchol, může to mít tragické následky. Vůbec se nám nechtělo, ale v souladu s naší strategií aklimatizačního nepodcenění jsme se dohodli, že toho dne necháme stany včetně krosen v 5800, na lehko rychle vystoupíme do C3 (což už nebylo daleko), vyzvedneme stany v 5800 a následně opravdu sestoupíme do C1 a zařadíme rest day. Plán zněl jasně a tak jsme po snídani vyrazili poprvé do výšky 6100 (C3). Cca 30 cm nového prašanu trochu ztížilo naši situaci, pěšinka do C3 byla zcela zavátá a tak jsme se museli po kolena ve sněhu, velmi prudkým svahem, prodírat nahoru. Arturovi toho dne nebylo nejlépe, delší pohyb ve vysokých polohách se projevil i na jeho fyzickém stavu. Po chvilce se rozhodl, že bude lepší, když nás počká u stanu a odpočine si. Bylo to další znamení, proč se vrátit dolů a raději zařadit onen nevábný rest day v C1. Jakubovi, Jirkovi a mě se povedlo v hlubokém sněhu dotrmácet do C3, kde jsme nasbírali cenné rady a přebytečné jídlo od holandského staříka, kterého snášeli průvodci o den dříve z cesty na vrchol, neboť měl zástavu srdce. Po zajímavé rozpravě jsme se s dědou (čekajícím na snos do nižších poloh) rozloučili, po prdeli sjeli nazpátek za Arturem, rychle sbalili stany a večer došli až do C1, abychom mohli následující zařadit odpočinek. V C1, pouhých 4400 metrů nad mořem, jsme tentokrát díky provedené aklimatizaci spinkali už sladce jako princezny.
DEN 17
Účelem odpočinkového dne mělo být získání síly pro finální útok na vrchol. Nikam jsme se tedy nehnali, pospali jsme si, dali bohatou snídani, hráli karty a chytali ranní teplo slunečního svitu, valící se na nás zpoza leninovského masivu. Když sluníčko stoupalo výš a výš, připomněli jsme si, jak příjemné místo může být tábor C1 nacházející se na ledovcovém okraji. Před polednem už bylo tak příjemně, že jsme mohli v C1 posedávat bez trika a v žabkách. Začali jsme připravovat oběd ve stylu „co dům dal“ – směs instantních nudlových pokrmů Vitana ve spojení se všemi ostatními zbylými ingrediencemi. Pod vedením šéfkuchaře Jakuba z toho vznikl řekněme pamírský guláš, který byl ku podivu jedlý a dokonce i celkem chutný. Po obědě se kuchař transformoval opět na náčelníka a následovala lekce vázání lezeckých uzlů, abychom mohli mezi trhlinami fungovat bezpečněji. Pohodový den v C1 ubíhal velmi rychle, v jeho průběhu jsme úplně zapomněli na zdejší rutinu. Lenin se na nás kolem 15. hodiny už začínal mračit a tato mračna nám připomněla zdejší třísměnnou pracovní dobu. Úderem patnácté skončila první směna, slunci odzvonilo a na pracoviště nastoupily sněhové mraky, vytrvale se snažící natřít Pamír na bílo. Zalezli jsme do agenturního stanu a začali vařit večeři. Přestože se večer teplota ve velkém stanu pohybovala kolem bodu mrazu, do našich stanů (tou dobou již kompletně natřených na bílo) se nám přes vánici vůbec nechtělo. Třetí směna na Pamíru začala, když ve dvě v noci mraky vystřídala jasná, hvězdná, mrazivá noc. To už jsme byli bohudík zalezlí v pelechu. Následujícího dne měla legrace skončit, bylo třeba opět zahájit stoupání (naštěstí poslední).
DEN 18
Aby z nás slunce nenadělalo karbanátky, bylo v plánu jako vždy vyrazit brzy ráno, ovšem jako vždy se nám to nepovedlo. V 11:00 jsme ve směru na C2 vyrazili vylévat svůj pot na Leninův ledovec. Náš spoluhráč Jirka nás již opustil, blížil se termín jeho odletu a taky se mu nechtělo absolvovat proklatou pouť do C3 (6100) znovu. Cesta do Cé dvojky (5300) byla tentokrát mnohem jednodušší, jako zkušení aklimatizátoři jsme z C1 do C2 vystoupali o 2 hodiny rychleji než minule. Všem se šlo báječně. Dorazili jsme v 15:00 a zvažovali, zda se utábořit nebo pokračovat až do C3 (čímž bychom mohli zaútočit na vrchol o den dříve). Slunce toho dne makalo přesčas. Ovšem přesčasy nemá nikdo rád, takže bylo jasné, že na šichtu za okamžik nastoupí sněhové mraky. A tak jsme se nikam nehnali, postavili stan a chvíli se opalovali. Během večeře každý z nás snědl několik polévek, tunu oříšků, sušeného ovoce a sladkostí. Nažrali jsme se k zblití a znovu jsme si neodpustili zašpásovat z našich českých kolegů: „Kámo, tam nahoře už je to drsný, na jídlo si ani nevzpomeneš…“. Ve stanu jsme zahráli kostky, ovšem netrvalo dlouho a všichni zalehli a ponořili se do svých vrcholových myšlenek. Věděli jsme, že ať už to bude úspěch či porážka, za 48 hodin bude po všem.
DEN 19
Když jsme si po probuzení v C2 (5300) uvědomili, co nás čeká, vůbec jsme nejásali. Dnes výstup do C3 a o den později pokus o dobytí Lenina. Hlavou se nám honilo: „O vrcholu toho zatraceného komunisty mluvíme už půl roku a už dva týdny běháme od tábora do tábora, od trhliny k trhlině, ve snaze připravit se a komanče zdolat.“ A když už to bylo konečně tady, pochyby a nervozita obalovaly naše dlouho trvající nadšení. Naštěstí nezapomínáme, proč jsme na Pamír přijeli a po snídani na záda nahazujeme celou výbavu a začínáme poslední pouť do tábora C3 (6100). Během nabírání vody na okraji C2 potkáváme Slováka vracejícího se z C3. Oznámil nám, že z důvodu silného větru a velkého množství nového sněhu vrchol nezdolali. Takové zprávy na náladě nepřidají. Cestu do C3 jsme už dobře znali, takže si každý šel svým tempem a utvořily se rozestupy. Já se cítil celkem dobře, šel jsem tedy popředu. Jako druhý kráčel Artur. Třetí šlapal Jakub, který nevypadal moc dobře. Poslední dny ho pořád trápil průjem a už od rána se mu šlo ztěžka. Brutální sklon svahu táhnoucího se z 5800 do C3 (6100) se zdál být nekonečný, vyjít to s celou naší výbavou na zádech vyžadovalo obrovské odhodlání. Když se vyčerpaný Jakub dotrmácel do C3, měli jsme s Arturem vykopanou již větší část záhrabu pro stan. V Cé 3 aneb táboře na větrné hůrce to fučí víc, než je zdrávo. Bez záhrabu by nás v noci vítr odnesl do základního tábora. Vykopali jsme tedy díru hlubokou cca 120 cm, abychom byli relativně v bezpečí. Brutální vítr šlehal jako oheň pekelný a dýchalo se velmi ztěžka, stavění stanu a dotvarování záhrabu pro stan byla tedy pořádná dřina. Když jsme se konečně nasáčkovali do naší palatky, zaslechli jsme táborem nesoucí se češtinu. Hlasová zpráva nám sdělila, že se toho dne povedlo zdolat vrchol jednomu Čechovi. Po chvíli se naštěstí tento krajan mihnul kolem našeho stanu a Artur ho odchytnul. Borec nám poskytl velmi cenné rady. Standartní doba pro start výstupu z C3 na vrchol je kolem třetí hodiny ranní, neboť výstup a návrat do C3 zabere průměrně 14 hodin. Náš rodák postupoval přesně takto, vyšel kolem 3:00 a vše klaplo. Měl ovšem špičkové vysokohorské boty. Poradil nám tedy, že pokud nemáme boty takové kvality, nemáme se do výstupu pouštět tak brzo. Ve 3:00 jsou podmínky totiž nejextrémnější (-25 až -30 °C) a to se moc nemusí líbit dolním končetinám (především prstům). Pokud týpek měl boty 1. třídy, Jakub s Arturem měli třídu 1. až 2. a já měl bohužel třídu třetí. Došli jsme tedy k závěru, že výstup započneme až s prvními paprsky slunce a raději podstoupíme časové riziko (že nestihneme vystoupit kvůli nedostatku času), než abychom dali v sázku prsty, které se v životě hodí mít. Plán tedy zněl jasně, šlo se spát. Jakub byl velmi zesláblý, cokoliv v posledních dnech snědl, se v něm neudrželo a šlo hned ven. Doufali jsme, že si do rána odpočine a jeho tělo si poradí.
DEN 20
Bylo mrazivé ráno patnáctého srpna 2016, probouzeli jsme se pod Leninem – jedním z nejvyšších vrcholů Pamíru – nastal den L, hodina L. Nemůžu říct, že jsme se vyspali do růžova, neboť nadmořská výška v C3 a silný vítr v kombinaci s mihotajícími se nočními horolezeckými světluškami vyrážejícími k vrcholu již ve 3:00, překazili náš plán kvalitního spánku. Konečně nastal očekávaný den zúčtování, ale nikdo z nás z toho nehýřil radostí. I když jsme neznali cestu ani vrcholové podmínky, tušili jsme, co nás čeká a že to bude boj s vlastním vědomím a přesvědčením. Ještě před rozbřeskem jsme chystali věci a ze sněhu připravovali vodu na cestu. Jakub vypadal malinko lépe než večer, ale bylo poznat, že není zcela při síle. Bylo 7:20, slunce již lehce hladilo Lenina po hřbetě a my vyrazili „dovršit“ náš komunistický příběh.
V sestavě Artur, Jakub, já a náš polský kamarád David (kterého jsme poznali na Pamíru) jsme se vydali na cestu. Je to udivující, ale trasa na vrchol vede nejdříve z kopce. Z C3 (6130) je potřeba sestoupit 120 výškových metrů do sedla. A tak jsme se na vrchol sedmi tisícovky vydali z kopce dolů. Byli jsme poslední, kdo se ten den vypravil z C3 na vrchol, všichni totiž vycházeli mnohem dříve. Měli jsme tedy na paměti, že musíme spěchat, abychom stihli poklábosit se soudruhem Leninem v jeho obýváku a zároveň se ve zdraví vrátili dolů. V sedle nás čekala nepříjemná újma, Jakub se rozhodl výstup ukončit. Byl zcela vyždímaný a bez energie, navíc se mu opět vracela nevolnost a průjem. Byla to velká škoda, ovšem pokračovat by pro něj znamenalo podstoupit příliš velké riziko. Vyrazil tedy zpět do C3 a my pokračovali, náš tým již bohužel nebyl kompletní. Polák David měl svoje tempo, šel pomaleji než my. Artur a já jsme se snažili šlapat, času nebylo nazbyt. Ve výšce 6400 se ozvala i moje střeva a musel jsem v silném větru a mrazu stahovat kalhoty. Přestože jsem se tímto úkonem stal držitelem tak zvaného výškového rekordu „velké strany“, nijak jsem to neslavil a snažil jsem se spíše zamezit omrzlinám prdele. Po „vylučovací“ pauze jsem dohnal Artura a pokračovalo se. Došli jsme do výšky 6450, kde se nachází téměř rovná, dlouhá sněhová pláň, na jejímž začátku byl jeden stan. Tomuto místu se říká tábor C4, i zde se dá utábořit, ovšem (jak píši i dříve) podmínky jsou zde ještě tvrdší než v Cé trojce a téměř nikdo tento kemp nevyužívá. Přes dlouhou pláň jsme postupovali v silném, mrazivém větru a na jejím konci jsme se za skálou posilnili čokoládovou tyčinkou. Vysokohorská pustina, kolem široko daleko nikdo, jen skály, led, sníh a ostré, oslepující slunce, které se zdálo být blíž než obvykle. Začali jsme si říkat, tentokrát již zcela vážně: „Proč tohle to, kur*a, děláme?“. Nic naplat, bylo třeba dál šlapat. Na konci pláně začíná strmé stoupání, které vrcholí tak zvaným nožem – velmi prudkým svahem, který je potřeba zdolávat po čtyřech a s využitím cepínu a maček (naštěstí jsou zde umístěna i fixní lana). Vystoupením na Nůž jsme se dostali do výšky 6700 a chvíli pokračovali mírnějším svahem. Pak následovala traverza opět strmého svahu, za kterou jsme se ocitli na dalším mírném sněhovém poli ve výšce 6850. Aklimatizace, kterou jsme za poslední dva týdny podstoupili, mi zde již přestávala stačit. Únava, malátnost, pocit nevolnosti ve spojení s mrznutím prstů začaly výstup pořádně ztěžovat. Artur byl, na rozdíl ode mě, extrémními podmínkami poměrně nedotčen. Samozřejmě, že ho trápil silný vítr a mráz, ovšem prsty mu nemrzly a ani výška ho nijak zvlášť nezatěžovala. Za sněhovým polem opět následovalo stoupání. Slunečná směna se na Pamíru chýlila ke konci a my začali platit daň za náš pozdní, ranní start. Zatáhlo se, padaly první vločky a zesílil vítr (i výhledy byly v tu ráno fuč). Když jsme se pohybovali ve výšce již kolem 7000, potkali jsme horolezce mířícího z vrcholu. Předpokládali jsme, že každou chvilku dorazíme na vrchol, ovšem borec nám sdělil, že je to ještě více než hodina cesty. Oblačnost zhoustla a bylo vidět už jen na pár desítek metrů. Artur byl ještě při síle, já již velmi ochablý a s prsty začínalo jít do tuhého. Řekl jsem si, že se pokusím na ponožky přiložit hřejivé polštářky (jež se aktivují po zlomení). V tomto mrazu jsem tedy podstoupil úkon sezutí bot, abych po vyvětrání prstů zjistil, že polštářky nefungují. Tehdy jsem vážně uvažoval o kapitulaci. Naštěstí Artur byl stále fit a dokázal mě vyburcovat, abych ještě zabojoval. Šli jsme tedy dál, asi po 10 minutách jsme viděli dvě osoby stojící na malém pahorku. Ve skrytu duše jsme doufali, že to bude vrchol, ale měli jsme na paměti slova horolezce, dle kterého to bylo ještě více než hodina cesty. Za několik minut jsme došli na pahorek a nebudete věřit, koho jsme potkali. Seděl tam sám Vladimir Iljič Lenin (abych to upřesnil, seděla tam ve sněhu jeho hlava). Nevěřili jsme vlastním očím, že se nám nakonec ten bolševický vrchol opravdu povedlo zdolat. Na pár vteřin jsme zapomněli na všechny strasti a pořádně horolezecky se objali. Chvíli jsme s Leninem u čaje a máslových sušenek probrali, jak jde život. Pak ovšem soudruh začal chystat boršč, který jsme již museli zdvořile odmítnout, neboť bylo pozdní odpoledne a čekal nás časově i fyzicky náročný sestup. A tak jsme se s Leninem rozloučili, zamávali mu laubovou vlajkou a začali sestupovat.
Počasí se konstantně zhoršovalo, frekvence sněhových vloček byla stále větší. Naštěstí příznivý sklon během cesty dolů měl velmi pozitivní vliv na prsty, které se díky tomu začaly prokrvovat. Z vrcholu jsme odcházeli pozdě, museli jsme dolů uhánět, aby se k bílé, sněhové tmě (která zrovna nastávala) nepřipojila i černá, noční tma. A tak jsme se kutáleli tak rychle, jak nám to zbytky sil dovolily. Když jsme sestoupili do výšky kolem 6500, jako by mávnutím kouzelné hůlky byly všechny mé vysokohorské potíže pryč. Stačí prostě sejít trochu níže. V husté vánici jsme neustále ztráceli udusanou pěšinu a zabořovali se po pás do sněhu. Když jsme se konečně dotrmáceli do sedla pod C3, bylo třeba (nehledě na hustou sněhovou vánici) vyšlapat těch zatracených 120 výškových metrů do tábora! Byli jsme sice zcela na pokraji sil, ovšem vidina našeho stanu nás motivovala zvládnout tuto poslední překážku. Do tábora (C3) jsme došli kolem 17:30 a zmrzlí, ošlehaní větrem i sluncem se ve stanu přivítali s našim parťákem. Škoda, že se nám to nepovedlo společně všem, avšak Jakub byl stále nemocný, jeho pokus o výstup by mohl skončit tragicky. A jak to dopadlo s Polákem Davidem? Jeho pomalejší tempo mu neumožnilo dorazit na vrchol včas a ve výšce 6800 se musel otočit a zahájit návrat. Přestože stan ovládala brutální vánice a vichr, bylo to naše útočiště, částečně jsme se v něm cítili jako doma a hlavně byli rádi, že už je po všem!
DEN 21
Ráno v C3 (6100) po výstupu bylo ve znamení silného větru a mrazu. Vánice, která nás zastihla na zpáteční cestě z vrcholu, řádila celou noc. A tak náš červený stan po ránu vypadal jako hlava červené muchomůrky. Vůbec se nám nechtělo ven, protože jsme věděli, že jsme úplně zasypaní a že v tom mrazu a větru budeme muset všechno balit a chystat na sestup. Ovšem pomyšlení na teploty s kladným znaménkem nás motivovaly jednat a vypadnout. Vyhrabat stan ze sněhu, sbalit celou naší rozloženou výbavu tak, abychom měli všechno na batohu, trvalo dlouho. Všechny zpropadené saky a paky se nakonec povedlo sbalit a mohli jsme nehostinnou šestitisícovou atmosféru opustit. Cestu dolů jsme znali již zpaměti, takže každý sestupoval vlastním tempem. Přestože byl Jakub stále slabý, tušil, že ho vykurýruje právě sestup do nižších poloh, takže ani chvíli neváhal a pádil dolů jako gazela. Já se nechal inspirovat jeho stylem a celý svah z C3 na pláň v 5800 jsem sjel po prdeli. Díky zběsilému úprku jsme byli v C2 (5300) za pouhých 45 minut. Artur nezvolil taktiku gazely a tak jsme si s Jakubem lehli a čekali na něj v C2. Když dorazil Artur, odpočinul si, navázali jsme se a pokračovali v sestupu po trhlinami protkané pěšině do C1 (4400). Chvíli před patnáctou hodinou jsme dorazili do C1 a uvažovali jsme, zda sestoupit až do základního tábora (představa rozloženého stanu na trávě byla přitažlivá). Ovšem Artur už toho měl plné kecky, zapíchlo se to tedy ještě jednou v C1. Konečně již nebylo třeba šetřit jídlo na horší časy a mohli jsme se vrhnout na vše, co nám zbylo. Nacpali jsme si břicha instantními „pochutinami“, napsali jsme SMSku našemu kyrgyzskému řidiči, aby pro nás následujícího dne přijel do BC a šli chrnět. Spali jsme téměř 3000 metrů pod vrcholem, takže puls byl tentokrát klidný a ve výšce 4400 (kterou dosahují jen nejvyšší evropské vrcholy) jsme se cítili jako doma na gauči. Noc opět ovládlo sněžení, my ovšem věděli, že je to poslední sněžení, které na Pamíru zažíváme.
DEN 22
Ranní Cé jednička byla zasypaná čerstvým prašanem, opět jsme se museli sbalit a pádit do BC. Balení nám trvalo, jak jinak, něž dlouho. Tempo na cestě z C1 do BC muselo být opět zběsilé, vycházeli jsme totiž v 8:45 a na 11:00 byl naplánovaný sraz s řidičem. První sluneční paprsky se začaly vytrácet, obloha se lehce zatahovala, otočil jsem se tedy, abych naposledy pohlédl Leninovi do očí. Chvíli jsem se díval na obrovský masiv tohoto pamírského velikána, poděkoval za intenzivní zážitky a v duchu mu místo na shledanou řekl: „sbohem“.
První část cesty vedoucí do BC (dříve zcela suchá) byla zavátá noční sněhovou nadílkou, sezóna byla u konce a na Pamír pomalu přicházela zima. Naše tempo nevystačovalo na dosažení cíle v 11:00, zrychlil jsem tedy ještě více. Poslední procházka po cibulové louce, rozlučka se svišti a divokou cibulí. Konečně nás vítalo teplejší prostředí a zeleň. Do BC jsem dorazil 10 minut po jedenácté, ovšem driver nikde. Zavolal jsem mu a zjistil, že dorazí až za dvě a půl hodiny. Když se člověk celou cestu žene jako kůň, tak to naštve. Vše se ovšem vysvětlilo později, kdy jsme se dověděli, že náš řidič byl dlouhá léta zaměstnán u Českých drah. Když do BC dorazili i kluci, zašli jsme do jurty a využili místní váhu. Jeden jako druhý jsme měli o 7 kilo méně, než před expedicí. Jakub hned začal uvažovat o byznys plánu ve stylu: „Levná a rychlá odtučňovací kúra aneb pojeďte s námi na Pamír.“. Přestože i v BC bylo ještě chladno, sedět na trávě a už se jen z dálky sledovat zasněžené vrcholy s vědomím, že je zima u konce a čeká nás kyrgyzské léto, bylo parádní.
Do odletu nám zbývalo ještě 5 dnů. Jak s tím naložit? Ti kdo nás znají, ví, že kromě sportu umíme i pořádně slavit. Po dlouhém vysokohorském půstu a strádání, bez pořádného jídla a jediné kapky alkoholu, jsme se už nemohli dočkat, až to pořádně rozjedem! Když kolem 13:30 dojel náš Kyrgyz, nasedli jsme do auta, loučili se s Pamírem i celým Alajským údolím a zamířili opět do velikostně druhého kyrgyzského města Oshe. Průjezd Aalajskou dolinou byl opět úchvatný, obrovské a placaté údolí obklopené ze severu Alajským hřbetem s krásnými pětitisícovkami a z jihu Pamírem s mistrem Leninem a jeho kamarády. V prvním krámku u cesty jsme nakoupili pivka, luxusní kyrgyzský žvýkací tabák a začala nová kapitola kyrgyzského příběhu. Hory, údolí a zvířata jsme pak pozorovali mnohem procítěněji a s větším úžasem. Jelikož se naše sbírka kyrgyzských Somů (měna) hodně ztenčovala, poprosili jsme drivera, ať nám najde v Oshi co nejlevnější ubytování. Driver s tím neměl problém a vyhodil nás u dveří velmi noblesního tří hvězdičkového hotelu, bylo k neuvěření, že nocleh stál pouhých 100 Kč na osobu. Vyrazili jsme tedy do města na pivko a pořádnou večeři. Z plnohodnotné potravy byly naše žaludky v silném šoku, takže jsme se hned po večeři cítili unaveni. Rozhodovali jsme se tedy mezi dvěma alternativami – hotelová postel nebo pivko včetně procházky nočním Oshem. Zábava zvítězila nad únavou a šlo se vstříc nočnímu Oshi. U chodníku jsme objevili malý stánek s rozlévanými kyrgyzskými lihovinami, kde jsme se neváhali zastavit. Po dvou velkých panácích jsme únavu už necítili. Stánkař zavřel krám, aby mohl s Evropany vyrazit na město. A tak se po posilnění kyrgyzským lihem šlo dál. Po pivku a vodní dýmce v baru se k nám přidal další Kyrgyz (povoláním strojvedoucí) a bylo nás pět. V další putyce, další vodka a v kombinaci se žvýkacím tabákem situace začínala nabírat na obrátkách. V kyrgyzsko-ponaszimu-ruštině jsme vedli spletité debaty na sofistikovaná témata. Artur naštěstí pil jenom pivo a situaci z pozice nezávislého pozorovatele zcela kontroloval. Po vyprázdnění láhve padla shoda, že nastal nejvyšší čas pro ukončení akce. Vypadalo to, že se naše pětka rozpadne, ovšem Stánkař se s námi vypravil na hotel, kde party pokračovala. Zmítala mě únava a po pár hltech piva jsem upadl do tvrdého spánku. To ovšem neznamenalo konec akce, právě naopak, celé to tehdy teprve začalo, já však tuto část znám pouze z vyprávění.
Ošské drama:
Poté, co jsem usnul jako miminko, kluci jeli dál. Zatímco Artur už začínal taky ztrácet elán, Jakub s kyrgyzským Stánkařem tancovali pamírský čardáš. Stánkař se pak už začal chystat domů, nebyl by to Jakub, kdyby mu nenavrhl doprovod. A tak vyrazili. Jakub úspěšně doprovodil Stánkaře domů, vrátil se a před hotelem potkal další družné Kyrgyzy. Jakub se družil a my chrupkali (já jako medvěd, hlídač Artur s ušima na šťopkách). Jakub a jeho druhové se vesele fotili na GoPro, kdy se zčistajasna zpoza rohu vychrlilo několik policejních aut, ze kterých začala vyskakovat celá ozbrojená zásahová jednotka. Policejní komando vtrhlo do hotelu a z neznámého důvodu začalo dělat razii. Jakub tento zásah zabral na GoPro, policisté ho ovšem zmerčili a začaly potíže. Během razie se Jakubovi povedlo vytratit se z dohledu policie. Komando z nějakého důvodu během razie vtrhlo do všech pokojů včetně našeho. Vletěli k nám bez rozsvícení, Artur se je snažil svým tělem vyhnat. Když po rozsvícení zjistil, že se jedná o ozbrojené muže v uniformách, svůj přístup zcela změnil (to že já zaspal i ozbrojené komando v našem pokoji napovídá o intenzitě mého spánku). Ozbrojenci se mimo jiné ptali i na Jakuba, že je natáčel a někam zmizel, Artur jeho polohu neznal. Pak Jakuba údajně našli a sebrali. Artur šel podivnou situaci zkontrolovat před hotel s cílem najít Jakuba. Sešel na dvůr plný policajtů a policejních aut a v jednom z nich seděl zatčený Jakub. Policista trval na obvinění Jakuba z hrubého porušení kyrgyzských zákonů a na jeho zatčení. Party neměla konce, celá parta včetně Artura (tentokrát ve funkci advokáta) vyrazila na ošskou policejní centrálu. Dorazili na záchytku, přišli do světnice, kde u stolu seděla policejní zdravotnice se sklenicí a poručila posadit se. Pokud Vás napadlo, že do sklenice začali nalévat vodku a pařit na song z filmu policajt z Beverly Hills, jste vedle. Policistka vzala sklenici a namířila ji na Jakuba a vyzvala, aby do sklenky dýchl. Pak rychle trhla rukou zpět k sobě, ke sklenici přičichla a vykřikla: „2,1 promile. Jdeš bručet chlapečku.“. Jakub byl tedy shledán vinným ve všech bodech obžaloby a byl mu udělen okamžitý rozsudek – 15 dnů odnětí svobody a pokuta ve výši 200 $ (cca 5000 Kč). Přestože pobyt v kyrgyzské base může stát za hřích a zápis takovéto zkušenosti v životopise by mohl zaujmout kdejakého zaměstnavatele, za čtyři dny nás bohužel čekal let zpět do ČR. Party se následně přesunula naproti, na policejní stanici a začalo tvrdé vyjednávání. Aby nedošlo k informačnímu šumu, Artur dostal telefon s anglicky mluvící Kyrgyzskou na druhé straně. Dlouho to vypadalo, že si Jakub bude muset svých 15 dnů opravdu odsedět. Nekompromisní kyrgyzští cajti tvrdě trvali na žaláři i pokutě, přičemž tvrdili, že jiná možnost neexistuje. Ovšem vždycky existuje východisko a to především, když je řeč se zkorumpovanými středoasijskými státními příslušníky. Po několika hodinách handrkování, cajti souhlasili se zrušením žaláře, ovšem za cenu navýšení výkupného na dvojnásobek (400 $ = 10.000 Kč). Poplatek za jednu videonahrávku (na které mimochodem nebylo nic vidět a byla na stanici smazána) byl vysoký, ale nedalo se nic dělat. Zatímco Jakub byl držen v zajetí, Artur a jeho parťák z kyrgyzské policie vyrazili autem k bankomatu a vybrali 400 $. V jednom voze zajatý Jakub, v druhém voze Artur s tučným dárečkem pro policii v kapse. Pokud vezmeme v úvahu průměrný kyrgyzský plat, který činí cca 4.000 Kč, je desetitisícová nadílka více než požehnáním. Bylo dohodnuto předání a obě skupiny se setkaly na sjednaném místě. V jeden okamžik tedy proběhla směna dohodnuté částky za zajatého Jakuba. Pak už kluci mohli jít domů. Kolem půl šesté dorazili na pokoj a já se probudil: „Hoši, kde jste byli?“. Neuvěřitelné historce jsem samozřejmě nemohl uvěřit.
DEN 23
Poté, co přišli kluci v 5:30 z pořádně dlouhého mejdanu a ve zkratce na mě vychrlili celý příběh, nedalo mi to už spát. V 6:00 už ovšem otevíral vyhlášený Ošský bazar, jedno z nejstarších a největších tržišť na bývalé Hedvábné stezce. Artur taky nechtěl prospat celý den a rozhodl se na bazar vyrazit se mnou. Byl jsem moc rád, neboť mi mohl brutální příhodu povyprávět detailně. Na bazaru to v 6 již opravdu žilo. Tuny zeleniny a ovoce na každém rohu, výkřiky prodejců a strkanice kupujících. V malé kavárně s čerstvě smaženými plněnými plackami jsme posnídali a probrali divoké historky minulé noci. Nadlábli jsme se, prošli bazar, nakoupili ovoce a pár suvenýru a vyrazili na hotel probudit Jakuba ze (do) zlého snu. Bylo to pro něj hořké probuzení. Bolest hlavy po kalbě a do toho velmi čerstvá vzpomínka na zážitky s (ne)přáteli z řad kyrgyzské policie. Chvíli jsme to probírali, ale nebylo, co řešit. Bylo třeba jít dál. Probděná noc a kvalitní kocovina nám dávaly zabrat. V plánu bylo vyrazit na jedno z největších horských jezer Issyk-kul. Kufry se nám balilo ztěžka, ale bylo třeba zvednout kotvy. Sehnali jsme si řidiče, který nás měl za cca 1700 Kč zavézt k 1300 km vzdálenému jezeru. Klasické handrkování o ceně a podmínkách jízdy trvalo samozřejmě dlouho, ale kolem 11:00 se nám povedlo vyrazit. Jezero bylo minimálně za sedmero horami a sedmero řekami, neboť cesta trvala neuvěřitelných 20 hodin. Naše zadnice si toho dne zažily peklo.
DEN 24
Brzy ráno jsme dorazili do městečka Bosteri na břehu Issyk-kulu. Našli jsme levný hotel a šli si zdřímnout. Kolem poledne jsme vyrazili na jídlo a pivko. Říkali jsme si, že by během našich posledních dnů ve střední Asii nebylo špatné obejít se bez kolizí se zákonem a celkově to zakončit s poklidem. Zvolili jsme tedy nenásilnou strategii zpětného náběru ztracených kil. A tak se jedlo a jedlo. Oběd, svačinka, snickers, večeře, dezert, snickers, pivko. Příjemný scénář se pravidelně opakoval v následujících dnech (s doplněním snídaně). Odpoledne jsme to zapíchli na pláží jezera nacházejícího se vy výšce 1608 metrů. V rámci kyrgyzského měřítka se to dá označit téměř za nížinu, je to ovšem stále výše než jakékoliv místo na území ČR. Voda dosahuje lehké salinity a teplota se v létě pohybuje kolem 22 °С. Po první plážové exkurzi se šlo zase jíst. Vydatná večeře byla následovaná dezertem a brzkým spánkem.
DEN 25
Probudili jsme se po 12 hodinách kvalitního spánku a konečně jsme dohnali probděné noci v Oši a na cestě k jezeru. Po velkém snídaňo-obědě se nakoupilo sváču a meloun včetně vybraných nápojů a šlo se na pláž. Letní hity, písečná pláž, meloun s vodkou, kyrgyzský tabák a pivko – prostě pohoda na Issyk-kulu. Fotili jsme se ve výškových botách na břehu jezera pro jeden z letních měsíců připravovaného expedičního kalendáře na rok 2017, promítali jsme si vzpomínky na vše, co jsme v Kyrgu zažili a pomalu se připravovali na loučení. Uvažovali jsme, zda strávit ještě jednu noc u Issyk-kulu nebo již vyrazit na Biškek (odkud nám za den a půl letělo letadlo domů). Po pohodovém, plážovém dni jsme vyrazili na pokoj, vše opět sbalili do krosen a vyrazili na večeři. Padla dohoda, že raději pojedeme do Biškeku s předstihem a navštívíme naše „koňské“ kamarády. Povečeřeli jsme, sedli na taxík a vyjeli na Biškek. Do metropole jsme dojeli uprostřed noci. Trasa k ubytování u našeho přítele nebyla zapomenuta a po chvilce jsme stáli před dveřmi. U našeho starého, známého pojídače koní bylo bohužel plno. Jeho manželka nám naštěstí hned sehnala volný pokoj u sousedky a šlo se konečně spát.
DEN 26
Poslední den v Biškeku, poslední den v Kyrgyzstánu a poslední den našeho vysokohorského dobrodružství. Letadlo odlétalo až po půlnoci, takže nám byl k dispozici celý den na prohlídku Biškeku a nákupy. Sousedský hotel jsme dopoledne opustili, naše těžké batožiny zanechali u přítele v úschovně a vyrazili na město. Nejdříve vzhůru na bazar. Oš bazar v Biškeku je, jak píši i dříve, opravdu fascinující místo. Nakoupili jsme všemožné suvenýry, koření a znova si prošli bazar. Následovala procházka městem, pivko a zjištění, že kromě bazaru a hlavního monumentálního náměstí není v Biškeku nic extra poutavého k zhlédnutí. Loudali jsme se tedy městem a k suvenýrům přidali levnou vodku a cigára. Pak jsme pomalu začali směřovat zpět k hotelu, vyzvedli jsme si bágly, malým dárkem se rozloučili s biškeckými přáteli a dali se na cestu k letištní maršutce. Západ slunce nad městem signalizoval náš zpáteční let na západ, zpět do srdce Střední Evropy. Na letišti jsme pracně přebalovali bágly, abychom se vlezli do třicetikilového limitu. Během šlofíku na lavičkách jsem otevřel oko a zahlédl známou tvář. Byl to Zdenda, náš kamarád z Lenina. Začali jsme klábosit, líčili mu náš výstup, historku z Oše a on se s námi také dělil o své další kyrgyzské zážitky. Bylo fajn, že se Zdenda objevil, hezky se to totiž rozložilo. Artur a já jsme měli letět ve 3 ráno a Jakub se Zdendou o dvě hoďky později.
DEN 27
Kyrgyzstán jsme tedy opustili ve dvou skupinkách a plánovaný sraz měl být na letišti v Praze. Nálada byla parádní, čekal nás totiž opět let s Turkishi, takže filmová jízda a pořádný dlabanec k tomu. Jakub se Zdendou takový luxus s Pegasusem neměli, ale taky byli rádi, že zvedáme kotvy a další položkou na našem cestovním plánu je položka domov. Celý let včetně přestupu v Istanbulu (kromě střevních patálií) proběhl bez problémů. Do Prahy pro nás autem přijely naše drahé polovičky s Romanem a jelo se domů. Pamírská expedice byla dovršena. Co bude dál? To je zatím ve hvězdách.
Zpět na první část cestopisu:
http://tripjakcyp.bloger.cz/Autostop/Lenin-cast-1