Lenin [část 1.]

LENIN Intro
Je tomu přesně rok, co jsem v létě roku 2015 řekl klukům na vrcholu 5047 metru vysokého Kazbeku: "Pokud mě ještě někdy napadne lézt po ledovci na nějakou horu, dejte mi par facek a poradně připomeňte, jaké to může byt peklo.". Píše se léto 2016 a my se chystáme na Lenina. Nejedná se o návštěvu Vladimírovy mumie v moskevském mauzoleu, ale o výstup na vrchol tyčící se do 7134 metrů. Nápad je to velmi troufalý a dle většiny přátel a příbuzných by nám spíše než další trip prospěla návštěva psychiatra. Leninův štít, sedmi tisícovka nacházející se v pohoří Pamír, je pojmenován po prvním sovětském vůdci, neboť byl svého času považován za nejvyšší vrchol SSSR. Přes všechna varování opět vyhrála touha po dobrodružství a všechny nesnáze, které nás potkaly v gruzínském Kavkaze, byly zapomenuty. Termín odletu do Biškeku, hlavního města Kyrgyzstánu, kde se náš milý Lenin tyčí, byl stanoven na konec července 2016. A expedice se měla uskutečnit téměř ve stejném složení jako vloni: já, Artur a týmový náčelník Jakub (Adam jako jediný „dostal rozum“ a odmítl se podobných šíleností účastnit).

DEN 1 (27. 7. 2016)
Nejlevnější zpáteční letenka z Prahy do Biškeku v našem stanoveném časovém rozmezí byla za 9000 Kč (přijatelná, ovšem žádná ultra nízká cena, na jaké jsme zvyklí). Odlet 28. 7., přílet 22.8. S tím, že Jakub měl před sebou ještě sobotní svatbu jeho sestřenice, takže dohoda zněla jasně: v pondělí 1. 8. ve 14:00 ho vyzvedneme na letišti v Biškeku. 
Celé to tedy začalo ve středu 27. července (do Prahy se jelo o den dříve z důvodu dokoupení zbytku chybějící výbavy), kdy jsem se ráno v 5:30 setkal s Arturem v rychlíku z Jablunkova do Prahy. Pro účely expedice jsem před odjezdem zakoupil latexovou masku Lenina na hlavu. Čekalo nás sice náročné běhání za výbavou po pražských outdoorových prodejnách, ale co by to byl za začátek tripu bez jediné kapky alkoholu. A tak obsluha vozu donesla každému z nás tři dvanácti stupňové Bernardy, po kterých byla týmová nálada ještě příznivější a tak jsme vlakové spolucestující strašili v masce Lenina. Do Prahy jsme dorazili v 10:30 a vyrazili do ulic s našimi 30 kilovými krosnami. Ve 4 odpoledne, kdy  již byl nakoupen všechen equipment, jsme metrem zamířili za Dajankem (velmi dobrým přítelem a současně vysoce postaveným funkcionářem ve společnosti Lauba), který nás ubytoval večer před odletem. Samozřejmě jsem si za dveřmi nasadil Lenina na hlavu a zajistil mu nezapomenutelný zážitek (dokonce mu malinko zvlhly trenýrky). Po pizze a finálnímu přebalení krosen se šlo do hajan.

DEN 2
Ve čtvrtek v 9:55 měl vzlétnout náš airbus pod vedením posádky z Turkish airlines. Ráno jsme ještě nakoupili fólii na obalení krosen, svačinku a nasedli na letištní MHD.  Na letišti měli trochu problém s našimi cepíny, fólie nestačila na otupení hrotů, takže nás celkem začal tlačit čas. Nakonec jsme hroty obalili plastovou láhví a pár minut před uzavřením bran stihli odbavení. Čekal nás klasický přestup v Istanbulu, kde bylo třeba čekat 5 hodin na přestupní letadlo. Vše proběhlo bez problémů. Na palubě Turkishů jsme shlédli 2 filmy, povečeřeli, zdřímli a v tu ránu přistávali v metropoli středoasijského hornatého Kyrgyzstánu, jehož průměrná nadmořská výška je 2988 metrů nad mořem (pro srovnání: průměrná nadmořská výška ČR je 433 metrů).

DEN 3
Z letiště jsme ve 3 ráno vyjeli taxíkem do Biškeku (cca 30 km) ke dveřím agentury ITMC vyzvednout povolení pro pohyb v příhraniční oblasti (vrchol Lenina se totiž nachází na hranici s Tádžikistánem). Nedělali jsme si naděje, že by někdo v kanceláři ITMC ve 4 ráno byl. Naštěstí nám po několika zazvoněních otevřel rozespalý otec majitele organizace a nechal nás na lavičce uvnitř zdřímnout do otvíračky. V 8 otevřeli, my vyzvedli povolení a vyrazili do města nakoupit plynové kartuše, jídlo a více než 40 pohlednic pro naše podporovatele. Odpoledne jsme našli maršutku číslo 265 mířicí do pohoří Ala Archa vzdáleného 40 km od Biškeku. V Ala Arche jsme měli v plánu provést aklimatizační pobyt před Jakubovým příjezdem. Nejvyšší body tohoto pohoří sahají do výšky nad 4800 metrů. Maršutka nás dovezla k bráně národního parku Al Archa, odkud to bylo ještě 12 km po silnici  k hostinci - výchozímu bodu turistických tras do hor. K hostinci (2200 m.n.m.) se nám povedlo stopnout soukromý tranzit a pak jsme již vyrazili směrem k základnímu táboru Raceka (3300 m.n.m.) po svých. Vystup s 32 kilovými krosnami a za neustávajícího mrholení nám dal pořádně zabrat. V táboře Raceka jsme mokří a vymrzlí stavěli stan. Nepřízeň počasí a promočené oblečeni se podepsali na naší náladě. Přesto se nám za nedlouho povedlo zamhouřit oči.

DEN 4
Z důvodu časového posunu (+4 hod.) a probděné noci po příletu do Biškeku jsme se na Raceku probudili až kolem 10. A na aklimatizační výstup jsme vyrazili až v poledne, celkem pozdě na řádný výstup. Museli jsme stoupat rychle, aby aklimatizační výstup za něco stál. Stoupali jsme po strmých kamenitých svazích, bylo třeba udržovat rozestup, neboť časté sesuvy kamení pod našimi nohami by mohly někoho z nás velmi rychle zranit. Z důvodu mlhy a nepřehledného kamenitého terénu jsme sešli z trasy a museli pokračovat mnohem strměji, terénem s ještě větším sklonem k sesuvům, které pronásledovaly každý náš krok. Co krok, to sesuv a do toho začalo sněžit. Nevěděli jsme, jak dlouho bude třeba za těchto podmínek pokračovat ve výstupu. Na štěstí jsme na nebi zahlédli ptáky, kteří chvilku kroužili nad námi a po chvilce se ztráceli za horizontem. Díky tomu jsme pochopili, že na hřeben to již nemůže být daleko. A taky, že ano, za zhruba 20 minut jsme se ve sněhové vánici vydrápali na hřeben do výšky 4500 m.n.m. Bylo možné pokračovat dále po hřebeni, ovšem vánice a viditelnost na 10 metrů nás odradila. Navíc bylo již pozdě odpoledne - 17:15 a hlavním cílem tohoto výstupu bylo přizpůsobit naše těla vyšším nadmořským výškám a menší koncentraci kyslíku (aklimatizovat se), takže s výškou 4500 jsme byli spokojeni a začali sestupovat. Jak už to tak v horách bývá - počasí se může měnit velmi rychle. Po 20 minutách sestupu začaly husté sněhové mraky protrhávat paprsky slunce a za okamžik bylo jasno. Schylovalo se již k večeru a tak jsme se na hřeben již nevraceli. Mohli jsme si alespoň užívat výhledů na famózní vrcholy pohoří Ala Archa patřícího pod horský masiv Tian Shan. Rychlý výstup a chybějící průběžné přizpůsobovaní se výšce v předchozích dnech se podepsal na mé kondici. Nad 4000 m jsme byli poměrně dlouho a mé tělo začalo reagovat na šokový úbytek kyslíku. Začal jsem cítit únavu a ochabovaní svalů. Naštěstí jsme byli již na cestě dolu. Do tábora Raceka jsme dorazili za soumraku. Ve výšce 3300 jsem se rychle zotavil, ve stanu jsme povečeřeli a zavrtali se do spacáků.

DEN 5
Druhé ráno v táboře Raceka bylo deštivé, takže plánovaný další aklimatizační výstup byl zrušen a namísto toho jsme se věnovali psaní více než čtyřiceti pohlednic našim podporovatelům. Odpoledne déšť ustál, rozhodli jsme se směřovat zpět k hostinci (2200 m) a pomalu na Biškek, jelikož následující den měl na letiště dorazit náš drug Jakub. Sestup z Raceka byl ještě horší než náš příchod před dvěma dny. Na deštěm rozblácené, strmé pěšince to klouzalo jako na saních a následoval pád za pádem, po chvilce jsme vypadali jako bychom vyšli z nutelových lázní. Navíc opět padla mlha a začalo zuřivě pršet, samozřejmě jsme opět sešli z trasy a ocitli se v řekou vyroubeném kaňonu, obklopeni několika set metrovými svahy z obou stran. Jít v takovém slejváku několik hodin korytem rozvodněné řeky po balvanech až do údolí, by nás odrovnalo. Museli jsme tedy vyšplhat strmý svah, abychom opět našli cestu. Povedlo se a mohli jsme se dál blátit dolu. Po několika hodinách se před námi konečně objevil hostinec (2200 m). Přestože jsme byli od bláta i za ušima, zkusili jsme na parkovišti chytnout stopa. Hned jsme zahledli dva Evropany a jednoho Asiata, jak ládujou své věci do auta. Já: "Hi guys. Where are you from?" Oni: "We are from Czech Republic." Já: "No to si děláte prdel! Mužem se s Vámi přibrat?". A už se jelo. Vyhodili nás u brány národního parku Al Archa, odkud jsme stopli Kyrgyze Murzu, se kterým nás mělo čekat ještě mnoho dobrodružství. Murza nás vzal do Biškeku, zajistil hotel za pár Somů, vzal nás na večeři se svou partou ze školních let. Takže Artur, já a pěti členná kyrgyzská sebranka u jednoho stolu v restauraci na úrovni a na stole rozporcovaný kyrgyzský kůň. Koňské stehna, koňské střeva, další koňské vnitřnosti, polévka z koně, alkoholický napoj kumis (zkvašené koňské mléko s 5 % alkoholu). Řeknu vám, to byly hody! Po večeři jsme se vydali s Murzou na náš hotel (který mimochodem vlastnil jeho spolužák, jeden z Kyrgyzů sedící s námi u koňských hodů). Murza navrhoval zapít koně kyrgyzskou vodkou nejvyšší kvality. Náš kyrgyzský přítel nemá rád troškaření, tak jsme nakoupili hned litr plus nějaké to pivko. Přestože z ruštiny umíme jen ty nejzákladnější základy, ten večer jsme se domluvili zcela bez problémů. Po nekonečných debatách do pozdních nočních hodin o bůh ví čem, jsme konečně zalehli. Mělo to být na dlouhou dobu naše poslední setkání s postelí.

DEN 6
Z důvodu požité kyrgyzské vodky a nočních debat, se ranní vstávaní proměnilo téměř na vstávaní polední. A to jsme měli ve 14 hodin čekat Jakuba na letišti. Padla rychlá dohoda, že já pojedu pro Jakuba a Artur bude pracovat na pohlednicích na verandě hostelu. Nevěděl jsem vůbec, kudy na letiště (my jsme přiletěli v noci) a ani odkud z Biškeku na letiště jezdí maršutka. Poptal jsem se v ulicích a už jsem seděl v maršutce číslo 380. Na letišti jsem vyzvednul náčelníka, který se stále vzpamatovával z posvatební kocoviny. Nasedli jsme na maršutku a zamířili zpět do města. Artur nás již očekával, přebalili jsme krosny a vyrazili na biškecký Osh bazar nakoupit jídlo do hor. Tisíce lidí a častá vůně zkaženého masa nedělá z tohoto místa na první pohled žádný ráj, ale čerstvá zelenina, velká konkurence a atmosféra místa, kde se setkávají lidé z celé země (bylinkáři, pastevci z hor, měšťané, pekaři, karetní věštci atd.) bude vždycky lepší než supermarkety. Po nákupu jsem z naší kyrgyzské simky zavolal Murzovi, aby za námi přijel a domluvil nám odvoz autem do města Osh (výchozího místa do hor). Pokud bychom cenu šli domlouvat sami, naše krosny, cepíny, lano a především bíla tvař, by znamenaly vysokou přirážku ve výši několikanásobku standartní ceny. Murza nás naložil do své Lady, zajel ke shluku aut s řidiči a sám šel vyjednat cenu. Až bylo dojednáno, vystoupili jsme i my a přesedli do vozidla, které nás mělo dovézt do 850 km vzdáleného Oshe. Jeli jsme přes noc, cesta vedla většinou přes hory, trvala cca 13 hodin a v průběhu proběhly dvě opravy podvozku a oprava kola. Když jsme ráno v 7 dojeli do Oshe byly naše zadky naklepané tak, že by je bylo možné ihned hodit do trojobalu a na pánvi připravit solidní řízky.

DEN 7
Po cca hodinovém nekvalitním spánku v drkotajícím autě nám v Oshi trochu chyběla energie. Přesto bylo třeba naše závity rozproudit, abychom dopsali zbytek pohlednic a vše konečně odeslali, neboť Osh byla naše poslední zastávka v civilizaci (pak už jen kyrgyzská vysokohorská divočina). Když se otevřela první kavárna, dali jsme si silný čaj a vrhli se na to (Jakub s Arturem si k tomu dali velmi lákavě vyhlížející, čerstvě upečenou plněnou housku primo z pece "Camca", jejich hladový výraz se ovšem změnil o 180', když se zakousli do náplně v podobě ne moc chutného koňského masa). Po 1-2 hodinách byly pohlednice hotové, vhodily se do schránky a my mohli začít pátrat po tom, jak se dostat z Oshe do základního tábora pod Leninův štít, kam to bylo ještě 300 km. Honba po městě, vyjednávaní s policisty, řidiči, lidmi na zastávkách a otravnou věštkyní předpovídající budoucnost z hořícího listí, která situaci posunula do zcela jiné dimenze, nám zabralo půl dne. Po poledni jsme konečně sehnali řidiče, který byl ochoten zavézt nás do základního tábora (BC) za rozumnou cenu (5000 Somů). A tak se jelo, cestou jsme nakoupili zbývající jídlo a z okna si užívali začínající vlnitosti terénu, která každým kilometrem nabírala na obrátkách, a my tak vstupovali do pohoří Pamír. Pohodová cesta skončila, když řidič k nám do auta narval svou zenu a syna a každých několik kilometrů dělali zastávku. Jednou proto, aby se dohodli, jakou písničku si pustí, pak aby si plácli s kamarádem opravujícím auto na krajnici nebo třeba jen tak, abychom tam nedojeli moc brzo. Přesto se z něj vyklubal celkem férovej chlapík, dovezl nás do BC (kam cesta posledních 40 km vede po rozlehlé louce pod pamírskými velikány, mezi svišti a potůčky) a pak při placení nijak nezvyšoval cenu, což je u místních řidičů velká vzácnost. 
Ještě zmínka o Alajském údolí - po překonání sedla Taldyk (3500 m.n.m.) se otevírá pohled na Zaalajský horský řetěz (součást Pamíru), ze sedla cesta pokračuje do zcela rovinatého údolí, odkud je výhled na pamírské velikány dech beroucí. Z rozlehlého Alajského údolí, které je ploché jako pizza, jakoby mávnutím kouzelné hůlky vyrostl obrovský horský řetězec pravidelně přesahující šestitisícovou výšku, tvořící hranici Kyrgyzstánu a Tádžikistánu s nejvyšším bodem zvaným Lenin pik. Pro kluky z Beskyd se jedná o celkem sci-fi prostředí a taky že jsme cítili lehkou nervozitu z toho, jak budeme snášet extrémní výšku a extrémní počasí. Přesto nás touha po dobrodružství hnala právě tam.
Po příjezdu do BC jsme si vzali kontakt na řidiče a vyrazili hledat vhodné místo na stan. Základní tábor nacházející se na několika kilometrové cibulové louce (lukova poljana), kde místy roste divoká cibule, leží ve výšce 3600 m.n.m. a je z něj krásný výhled na Lenina. U jedné z jurt jsme postavili stan, povečeřeli a ponoření do svých myšlenek zalehli ke spánku. Prozatímní hladký průběh výpravy měl být narušen, kdy našeho náčelníka skolily žaludeční potíže. Obsah jeho žaludku se v noci rozhodl vrátit se zpět na vzduch a byly tak naplněny dva igelitové pytlíky.

DEN 8
Jakub byl po prozvracené noci slabý a musel odpočívat. Artur a já jsme se tedy vydali na průzkum terénu. Cílem bylo donést zatím nepotřebnou výbavu (cepíny, druhý stan, lopatu atd.) do prvního výškového tábora neboli C1 (4400).
Pro lepší orientaci uvádím stručný popis cesty a prostředí Leninova štítu (viz obrázek): Vše začíná na louce v základním táboře (3600), pote následuje 12 km vzdálený první výškový tábor C1 (4400), který leží už na ledovci a srážky jsou zde již sněhové. Z C1 vede strmá cesta po trhlinami protkaném ledovci do C2 (5300). Cé dvojka leží pod hřebenem, ve sněhovém kotli s výhledem na Lenina, a pokud počasí dovolí, může být ještě celkem příjemným místem. Jedná se ovšem pouze o plochu pro postavení stanu, toť vše (stejně tak C3). Hned za C2 začíná velmi prudký výšvih na hřeben do výšky 5550 metrů. Pak následuje již mírnější hřebenovka vedoucí k hřebenové rovině v 5800, na kterou navazuje strmý stoupák do tábora C3 (6100), nacházející se na vrcholu kopce. Denním chlebem je v C3 silný vítr. Tábor C3 je většinou výchozím bodem pro útok na vrchol. A to přestože je C3 více než 1000 metrů pod vrcholem Lenina a cesta vede nejdříve dolů do sedla pod tábor C3 (což znamená sestup o cca 150 výškových metrů). Lze využít i tábor C4, ze kterého je útok podstatně kratší, ovšem výška 6450 je ještě o dost náročnější na pobyt než 6100 (C3), tělo si zde již nedokáže odpočinout.
To by byla lekce z Leninova zeměpisu. Zpět ke dni 8. Jakub zařadil rekonvalescenční den v okolí BC a my výlet do C1 a zpět. Vzhledem k zatím nedostatečné aklimatizaci našich organismů nebylo možné do C1 vyrazit v maximálním tempu, přesto jsme tam došli v nadprůměrně rychle (4 hodiny). Příznaky výškové nemoci (malátnosti a bolest hlavy), které mě cestou postihly, nás trochu zpomalily. Nechtěli jsme platit za úschovu věcí v C1, naštěstí jsme mezi stany zahledli stan Husky a zjistili, že pod Leninem nejsme jediní Češi. Zdenda s Jardou neměli problém uschovat naše věci a podat cenné hlášeni o životě v C1. Zpátky v BC jsme byli za 2,5 hodiny, náčelník nás již očekával a jeho stav byl již lepší. Šlo se na kutě. Plán pro následující den byl stanoven: přesun do C1 natvrdo a se vším.

DEN 9
Jak se ještě několikrát dočtete, brzké ranní starty nejsou naší silnou stránkou. Vstali jsme sice ráno, ale sbalení, posnídaní a připravení na cestu (z BC do C1) jsme byli až kolem poledne. Dvanácti kilometrová cesta s našimi dvaatřiceti kilovými batohy nebyla nic pro slečinky. Po 6 hodinách se nám povedlo dorazit do C1. Zvyklí na příjemnou atmosféru mezi lezci, jsme si museli rychle odvyknout. Po vydláždění plošiny na stan pomocí plochých kamenů, dorazila z vyššího tábora posádka vedlejšího stanu. Dva Rusové na nás velmi nepříjemně vystartovali s oznámením, že v žádném případě nemůžeme stavět stan vedle nich a odůvodněním, že tam byli první a že nechtějí být rušeni. Snaha o dohodu byla marná. Přestože plošina byla hotová, muselo se jinam. A tak se dláždilo znova jinde. Do stanu jsme lezli, až při svitu hvězd. První noc v 4400, klidový tep ve spacáku neměl daleko ke stovce.

DEN 10
Ranní fyzická kondice byla následující: Artur jako rybička, u mě mírná bolest hlavy, Jakub z důvodu chybějícího předchozího aklimatizačního výstupu do C1 trpěl bolehlavem větším. Dopoledne jsme se flákali v C1 a sbírali informace o výstupu a vyšších táborech. Teprve ve 13 hodin jsme vyrazili na aklimatizační výšlap. Všichni jsme se hned na začátku shodli, že pokud má být něco, co opravdu nepodceníme, musí to být aklimatizace. Postupná a nenásilná aklimatizace je jedinou šancí na zdolání Lenina. Toho dne jsme tedy vyšlápli do pěti tisíc metrů (abychom se předpřipravili na C2) a sestoupili zpět do C1. Jedna česká výprava se ten večer loučila s Pamírem a chystala se na ranní odchod. Nabídli nám svoje zásoby jídla, které z důvodu zkrácené expedice nespotřebovali. Nabídku jsme s radostí přijali, neboť kvůli vysoké hmotnosti našich krosen (35 kg/osoba), byly naše výživové zásoby omezeny. Následující den bylo ovšem třeba sestoupit do BC, kde byl depozit s jídlem uložen. Večer se ve větším agenturním stanu zahrálo karty a šlo se na kutě. Menší vánice zabarvila všechny stany do běla.

DEN 11
Chladné a oblačné ráno začaly postupně protrhávat sílící sluneční paprsky. Artur se přihlásil jako dobrovolník sestupu do BC a zpět, aby sešel s odcházejícími Čechy pro potravinový depozit. Já a Jakub jsme zůstali v C1 (já jsem slíbil, že začnu psát deník a Jakub bude počítat mraky kolem Lenina). A tak se ráno vydal Artur na dvojnásobnou porci dvanácti kilometrové procházky a já jsem mu měl jít naproti, když mě na zpáteční cestě prozvoní ze sedla Puteshestvennikov. Artur tedy zmizel ve vlnitých vráskách ledovce a my si užívali atmosféru tábora C1. Odpoledne, když můj mobil začal vyzvánět, zvednul jsem kotvy a v poklusu se vydal Arturovi naproti. Tu stejnou trasu, která mi několik dní nazpátek dělala problémy (kvůli své výšce přesahující 4000 metrů), bylo již mé tělo schopno proběhnout. Pozoruhodná věc ta aklimatizace. S Arturem jsem se bohužel minul, on vybral si vrchní stezku (kolem potůčku), já šel spodní. To jsem ovšem netušil a šel dál směrem na BC. O půl hodiny později jsem již byl nervózní, že ho pořád nevidím a až jsem došel do sedla (odkud mě prozváněl), začal jsem mít obavy, zda je vše v pořádku. Nějakou dobu jsem čekal, zkoušel chytit signál a ohlížel se na všechny strany, ale Artur ani signál nikde. Vydal jsem se tedy nazpátek se záměrem projít to stezkou kolem potůčku. Chlápek, který šel dolů z C1 potůčkovou stezkou, mi sdělil, že kluka dle mého popisu určitě neviděl a pokud se ztratil, bude třeba kontaktovat vedoucího tábora C1 Vladimíra, který zahájí pátrání. Poháněn panikou jsem spěchal do C1 za Vladimírem. Když jsem dorazil do hlavního stanu, chvíli jsem nechápal, Jakub i Artur si už totiž vesele večeřeli u stolu. Ulevilo se mi, ale zároveň jsem přemýšlel, kde se stala chyba. Chlapík, který mi sdělil, že Artura nikde neviděl, měl pravděpodobně dobré znalosti z oblasti pamírských vysokohorských omamných bylin a rád si dával do nosu. To už je jedno, našli jsme se a především měli velkou igelitku plnou jídla. Po vydatné večeři se šlo do hajan, v hlavách jsme již měli zítřejší přesun do tábora C2.

DEN 12

Fyzicky náročný úsek do tábora C2 jsme měli jít poprvé a věděli jsme, že polední slunce na ledovci dokáže celkem rychle z těla vysát všechny síly a také to, že doporučený čas pro start pochodu z C1 do C2 je velmi brzy ráno. Přesto jsme ranní balení opět nezvládli a vycházeli v pravé poledne, kdy již bylo sluníčko v životní formě. Klasika. Nic naplat, bylo třeba šlapat. Start z C1 po ledovcovém jazyku není nijak fyzicky náročný, jde se 1 až 1,5 km po rovné ploše. Pak ovšem začíná strmý svah z výšky 4400 m.n.m. do 5200 m.n.m., který už dá pořádně zabrat. Odpolední vysilující slunce ve spojení s postupně ubývajícím množstvím kyslíku a našimi těžkými krosnami velmi rychle odčerpávalo naši energii. K tomu všemu je potřeba tento úsek zdolávat v úvazku na laně, neboť všude kolem je mnoho nebezpečných trhlin. Přeskakování některých trhlin a pohled do jejich hlubokého nitra je někdy děsivé. Na síle to sice nepřidá, ale zvýší to množství adrenalinu v těle, což nakopne k rychlému úprku. Po vyčerpávajícím stoupáku jsme se konečně ocitli ve výšce 5200, odkud je to do C2 pouze mírně do kopce. Jakub a já jsme cítili vyčerpání, ovšem Artura výšlap do C2 vyždímal asi nejvíce. Z jeho vrávorajícího kroku jsem poznal, že je zcela vysílený. Naštěstí jsme již finišovali. Po příchodu do C2 (5300) byli všichni rádi, že je to za námi, ale ve vzduchu visel hořký pocit. Byli jsme totiž teprve v táboře C2 (5300), do kterého byl výstup velmi pracný a vyčerpávající a to jsme byli ještě necelých 2000 metrů pod vrcholem. V táboře jsme potkali další Čechy. Byla to parta lidí, kteří se domluvili na společnou pamírskou výpravu přes internet, aniž by se před tím znali. Tohle už zní docela neobvykle. Jet totiž s partou neznámých lidí na výpravu do prostředí velehor, kde si každý sahá na dno sil a spoléhá na svého parťáka, je velmi rizikové. A taky že ano, čtyřčlenný tým se rozpadl ještě dříve, než začal samotný výstup. Jeden kluk kapituloval již v C1 ve stylu: „Hoši, bolí mě hlava, jedu domů.“. A podobným způsobem výstup ukončili v C2 další dva členové týmu. Zůstal tedy Jirka, který neměl s kým jít. Vzali jsme ho do party a ve výstupu pokračoval s námi. Na následující den jsme naplánovali aklimatizační výstup „na lehko“ do výšky kolem 5800. Postavili jsme stan, povečeřeli a zalehli ve snaze nabrat ztracené síly.

DEN 13
Po enormní snídani ve formě velké porce ovesných vloček s ořechy, rozinkami a sušeným mlékem jsme se začali zamýšlet, jestli není něco špatně. V nižších táborech jsme totiž pravidelně od ostatních českých týmu dostávali informace typu: „Toho jídla stejně moc nepotřebujete, od zhruba 5000 metrů už ani necítíš hlad. Prostě nemáš potřebu jíst.“. Když jsme se předchozí večer, hned po příchodu do C2 šíleně nadlábli ve výšce 5300 (padlo několik porcí těstovin, sušené maso a různé sladkosti), tak jsme si říkali, že to možná bude tím vysilujícím výstupem. Ale když do nás ráno v C2 vlezla obrovská porce ovesných vloček, po jejímž spořádání jsme dál šmejdili v baťohu po dalším jídle, začali jsme si říkat, že buď těm výše zmíněným Čechům při pohledu na mohutný Leninův štít ochably žvýkací a polykací svaly (nemohli se tedy najíst) anebo všichni tři z nás dostali podivný druh vysokohorské tasemnice. Bylo to neobvyklé, ale čekal nás ještě tábor C3, takže jsme čekali, zda na nás stále zmiňovaný pokles hladu nepřijde až tam. Na aklimatizační výšlap jsme tradičně vyrazili pozdě (až těsně před polednem). Poprvé s námi šel i nový člen týmu Jirka. Hned za táborem C3 se sklon trasy zvedá a je potřeba překonat velmi strmý výšvih do 5550 metrů. Poté se postupuje již mírnějším svahem až na hřebenovou pláň ve výšce 5800, kde jsme udělali krátkou přestávku. Rozhodovali jsme se, zda pokračovat ještě kousek nebo se již vracet. Jakub cítil únavu a bolest hlavy, navrhl tedy, že nás počká v 5800 a pokusí se to rozdýchat. Já se vydal s Jirkou a Arturem ještě kousek dál, ovšem celou dobu jsme byli Jakubovi na dohled. Vyšli jsme ještě kousek výše, do necelých 6000. Pak jsme vyzvedli Jakuba a natěšení na večeři začali sestupovat zpět do C2. Výhledy byly tehdy nádherné. Lenin, celá oblast kyrgyzského Pamíru i rozlehlé Alajské údolí jako na dlani. Hladoví jako vlci jsme se vrhli na naše vytrácející se zásoby jídla. Když jsme to do sebe opět ládovali, s plnými pusami jsme humorně citovali kamarády Čechy, od kterých jsme si několik krát vyslechli: „Hoši, tam na hoře už je to drsný, vůbec nemáš pocit hladu. Na jídlo si ani nevzpomeneš.“. Usínali jsme s břichy plnými k prasknutí :-).

DEN 14
Další noc v C2 byla náročná, výšku nejvíce pocítil Jakub. Pravděpodobně mu trochu chyběla aklimatizace, kterou jsme s Arturem provedli v horách Ala Archa (dva dny před Jakubovým příjezdem). Jeho ranní vyšší tepová frekvence a bolest hlavy nás přiměli ke změně plánu. Místo plánovaného přesunu do C3 (6100) jsme se (v souladu s předem zvolenou strategií aklimatizačního nepodcenění) rozhodli zůstat v C2 a zařadit rest day (odpočinkový den). Slunce pálilo jako by si spletlo Pamír s Panamou, my tedy neotáleli a vytáhli ze stanu karimatky, stáhli trička a začali chytat bronz. Jak už to tak v horách chodí, za chvíli se zatáhlo a chumelenice na sebe nenechala dlouho čekat. Z příjemného, plážového dne bylo v tu ránu pravé pamírské odpoledne. Ve stanu se vytáhlo kostky a hrálo se. Přestože jedno z doporučení pro lepší aklimatizaci říká, že je třeba pít hodně vody, nepříliš se nám do toho chtělo. Čůrání ve vánici a teplotách kolem mínus dvaceti totiž nikoho moc nelákalo. U kostek jsme dlouho nevydrželi a šli raději spát. Rest day splnil svůj účel, dýchalo i spalo se již lépe. Chumelilo celou noc. Přesto nás neminulo noční vyprazdňování močových měchýřů. Snažili jsme se u toho alespoň tvářit „jako by se nechumelilo“ :-).

DEN 15
Po vydařeném odpočinkovém dni v C2 bylo v plánu vydat se již „na těžko“ (se všemi věcmi) do tábora C3 (6100). Opakovaný vtip není vtipem. Takže tomu, že se náš start nekonal v plánovaných 9 hodin, ale v 11:30 jsme se tedy již nesmáli. Pro rozpouštějící se ledovcový sníh neznamenalo silné odpolední slunce vůbec nic, neboť každodenní noční sněžení a mráz vždy vrátily vše do pořádku. Pro nás to ovšem znamenalo to, že v závětří jsme se potili jako vepři a na větrných pasážích, či ve stínu mraku jsme okamžitě vytahovali bundy. Síla nabytá během aklimatizačního výšlapu do 5800, který jsme absolvovali dva dny nazpátek, byla cítit a všem se tedy šlo podstatně lépe. Od výšky 5600 jsme začali pozorovat hustou oblačnost valící se na nás z Alajského údolí. Vyšel jsem jako první do 5800 a během čekání na ostatní jsem zkoumal rychle se blížící černé, bouřkové mraky a začal váhat, jestli se neutábořit raději v 5800, než se ve sněhové bouři plahočit do C3. Klukům se můj navrhovaný plán nejdříve moc nezdál, ale když byla bouřka opravdu blízko, začaly mraky a hřmot budit strach a plán předčasného utáboření byl odsouhlasen. Když se rychle zvedl vítr, bylo jasné, že vánice na sebe nenechá dlouho čekat. A pak přišlo něco, co nikdo z nás nikdy nezažil. Poté, co vymizely poslední známky doposud slunečného dne a ona hustá, z údolí se valící oblačnost nás zcela zahalila, začaly nás do hlavy zasahovat mini blesky. Všichni začali pociťovat bolestivé výboje statické elektřiny na povrchu svých hlav. Nacházeli jsme se vysoko, takže jsme byli již uprostřed mraků a elektřina, ze které se rodí blesky, nás obklopovala ze všech stran. Celkem nepříjemný, ovšem zcela nezapomenutelný zážitek. Povedlo se nám rychle postavit stan a schovat se. Elektřina se naštěstí držela na povrchu stanu a neprošla dovnitř. Udělali jsme dobře, že jsme nepokračovali do C3 a urychleně se utábořili. Vítr a jeho zdatnější sestra Vánice řádili celou noc. Spalo se špatně, neboť tito dva sourozenci lomcovali se stanem celou noc a taky proto, že 5800 už je na sladký spánek příliš vysoko.

ČTĚTE DÁL:
http://tripjakcyp.bloger.cz/Autostop/Lenin-cast-2