Transylvania trip

Transylvania trip

   Na úvod bych chtěl poznamenat, že tento deník nepíše Kuba, ale jeho (téměř) veganský kamarád a spolubydlící Basto (text psaný černou barvou) a jeho milá Terka (text psaný modrou barvou). S autostopem jsem neměl žádné zkušenosti až do doby, kdy se k nám na byt nastěhoval Kuba. U piva mi začal vyprávět historky z autostopu a tak mi to nedalo a zkusil jsem to také. Nejdřív to bylo stopování z Brna (ze školy) domů, pak přišel další level a to trip do Vídně.
   To já jsem už stopařem mírně pokročilým, tento trip měl být již druhým v pořadí. Už loni jsem absolvovala přes 6000 km dlouhý stopařský výlet po západní Evropě, takže tentokrát jsem noci před odjezdem využila ke spánku a ne k přemýšlení jestli se vůbec vrátím zpátky.
   Během prázdnin jsme naplánovali trip na Ukrajinu a do Moldávie, ale kvůli špatné politické situaci na Ukrajině a problému s pasem jsme zvolili trip do Rumunska. Této expedice jsem se zúčastnil já s přítelkyní Kamilou a Kuba se svojí Terkou.

Den 1

   Náš trip měl začít v Jablunkově. Jelikož ale Kamila byla poprvé u mě doma, tak se večer před odjezdem trochu popilo a ráno v den odjezdu jsme nestíhali. Do Jablunkova nás zavezl kámoš Filip (ještě jednou díky). Tam jsme se setkali s Kubou a Terkou. První věc, kterou nám Kuba oznámil, bylo, že den předtím ztratil ve městě peníze, které si vydělal na trip. Moc nám to náladu nezvedlo, ale snažili jsme se na to nemyslet a užívat si to, co nás čeká.
   Musím podotknout, že naše ráno bylo také poněkud hektické. Doprovázel nás pocit ztracených peněz a hlavně zmatek, co ještě sbalit a co nám chybí. Snažili jsme se to stihnout co nejrychleji, ale to nebyl nejlepší plán, protože cestou jsme se tak po 200 m stejně nadvakrát vraceli pro lžičky a sůl. V domnění, že už všechno máme, jsme dorazili na náměstí, koupili sváču a šlo se na start.
   První den jsme měli v plánu dojet do Košic, kde jsme chtěli přespat u mé tety. Došli jsme na nájezd na dálnici a začalo se stopovat. Po patnácti minutách jsme stopli kamion, který nás zavezl do Žiliny. Tam jsme chytili dost blbé místo před městem, ale za hodinu jsme už jeli dál s pánem, který byl zahradník a jel sekat nějaký obrovský pozemek. Vystoupili jsme na parkovišti někde před Martinem a stopovalo se dál. Po chvilce nás nabral polský kamioňák, který nám cestu do Rumunska rozmlouval. Prý tam byl před x roky a byl to tam samý kriminálník. Zavezl nás do Liptovského Mikuláše. Počasí se začínalo rychle kazit, šla na nás obrovská bouřka. Naštěstí nás vzal pán, který nás zavezl do Popradu. Po cestě jsme projížděli bouřkou, kterou jsem opravdu ještě nezažil. Auta na dálnici stály v odstavném pruhu, ochladilo se asi o 12 stupňů, padaly kroupy. Pomalu jsme začali cítit, že stopem do Košic nedojedeme. V Popradu jsme nasedli na vlak a za 2 hodiny jsme byli v Košicích.
   My jsme se bouřlivému počasí úspěšně vyhnuli. Z Jablunkova jsme se asi na dvě auta dostali za Žilinu a tam nám na benzínce zastavil mladý pár s tím, že chtějí jet někam na výlet, ale zatím nevědí kam. My jsme se ochotně nabídli jím cestu doporučit, a tak jsme se vezli pěkně naší trasou až do Popradu. Ano, tam jsme viděli, jak se na nás žene ta Bastova bouřka, tak jsme neotáleli a klepali na okýnka aut do té doby, než jsme chytli stop do Unescem zapsaného města Levoča. Odtud jsme se asi na dvě auta úspěšně dostali do Košic.
   Na nádraží jsme se potkali s Kubou a Terkou, Kuba nám oznámil, že svůj mobil zapomněl v posledním autě, které stopli. Naštěstí se na něj dovolal a domluvil si předání večer. Rychle jsme došli k tetě na byt, protože se blížila další bouřka. Teta nám nachystala úžasnou večeři, pak jsme dali pár piv a šlo se spát.

Den 2

   Druhý den jsme měli v plánu dojet do maďarského města Tokaj a okoštovat jejich proslulé víno. Strýc nás všechny odvezl za město a stopovalo se. Cesta ubíhala v pohodě až na jednoho týpka, který po nás chtěl 5 euro na plyn, naštěstí jsme cenu usmlouvali na 3 eura, což jsme brali za úspěch, protože to bylo již v Maďarsku a tam moc lidí anglicky ani slovensky už moc neumí, takže domluva s řidiči nebyla vždy snadná. Nějakých 20-30 km se nám dokonce povedlo jet všichni 4 v jednom autě. Do Tokaje jsme dorazili krátce po obědě, koupili víno a přemýšleli co dál. Náš plán přespat někde ve vinicích se zdál být nereálný, tak jsme jeli dál směrem Debrecen. Nabral nás jeden mladý kluk, který nám řekl po krátké debatě, že u Debrecenu zná jezero, kde můžeme kempovat a že není pro něho problém nás tam hodit.
   Po příjezdu na místo nám trošku upadl úsměv. Nešlo bohužel o jezero, ale o přírodní koupaliště, které bylo zpoplatněno. Vzhledem k našemu celkem skromnému rozpočtu nepřipadalo v úvahu platit za koupání. Lidé, kteří to tam měli na starost, však byli velmi ochotní a pustili nás dovnitř do obchodu, kde jsme si koupili pár piv a něco sladkého na zub a dokonce jsme si dali i sprchu zadarmo, a to i druhý den ráno, což byl docela osvěžující pocit. Po rychlém postavení našeho skromného příbytku, teda aspoň pro nás, protože náš stan ve srovnání s jejich vypadal jako psí budka, jsme se při ohništi dali do testování tokajského vína, které nám úspěšně pomohlo k tvrdému a nic nerušenému spánku. Měli jsme dokonce návštěvu. Připojil se k nám cestovatel z Koreje, který jel cestu kolem světa na motorce. Neuměl anglicky, takže jsme používali jak už tradičně v Rumunsku i Maďarsku, své ruce a nohy. Vzájemně jsme se pohostili jídlem a vínem a šli čerpat energii do našeho 5 hvězdičkové hotelu „metr na metr“.

Den 3

   Ráno se náš korejský přítel rychle zdekoval a jel dál a my jsme si dali sprchu a pokračovali také. Ten den nás čekalo cca 400km až do rumunského města Sighisoara, rodiště Vlada Tepeše, legendárního Drákuly. Kuba s Terkou měli jako obvykle obrovské štěstí na auta a rychle nám ujížděli pryč.
   To, že jsme takhle pádili vpřed, zapříčinil docela drsný Rumun, černý až za ušima a jediné, co se na něm blýskalo, byly zlaté prsteny a řetízky na krku. To mě docela děsilo a váhala jsem, jestli k němu vůbec nasednout, ale to bych musela cestovat s někým opatrnějším, než je Kuba, ten by nasedl i do černé dodávky plné mafiánů, tak mi nezbývalo nic jiného, než hodit věci do kufru a nasednout. Tam se prokázalo přísloví: „nikdy nedej na první dojem“. Z toho černo-zlatého Rumuna se ukázal v pohodě týpek, který dokonce uměl i nějaké to slůvko česky, protože u nás začínal s podnikáním. Po chvíli konverzace Kubu zneužil a dal mu do ruky svůj mobil a snažil se mu vysvětlit, ať zavolá na český Vodafone a usmlouvá mu výhodnější volání. Byl to docela boj, dělat prostředníka mezi ženskou na drátě a Rumunem, který bral češtinu jako svůj „kobylik“. Ovšem největší bomba byla, když pustil na plné pecky Michala Davida a Turbo. Takže se „békalo“ na celé auto.
   Náš dojed z Debrecenu do Oradei v Rumunsku nám přišel jako nadlidský úkol. Nakonec se nám to povedlo! Hranici jsme překročili s mladým klukem, který nám řekl, že to, co se povídá o Rumunsku, opravdu není pravda a je tam bezpečno jak ve zbytku Evropy. Na hranicích jsme zažili předávání úplatku. Podle slov našeho řidiče je v Rumunsku každý 3. policajt či celník zkorumpovaný. Nutno podotknout, že za autostop se v Rumunsku platí. Proto nás náš hodný řidič naučil slovní spojení: no avembaň, které mělo znamenat, že za stop nebudeme platit.
    Jak pro koho. Možná se v Rumunsku za stop platí, ale náš případ to rozhodně nebyl. Dokonce když vypadáš hodně unaveně, tak ti hodí něco málo do kapsy.
   Z Oradei  jsme chytli za 3 minuty auto do Cluj-Napoca. A pak dalšího až do Sighisoary. Konec dne byl psychicky opravdu náročný. Déšť, kolony a hledání správné cesty. Do Sighisoary jsme dojeli cca v 22 hodin. Kuba nás vyzvednul a zavedl do kempu.
   My jsme se snažili naší psychiku uklidnit naší super kuchyní na autobusové zastávce, pár desítek kilometrů před Sighsioarou, kde teda pěkně lilo a stopování by znamenalo zmoknout jak slepice. Do té doby, než jsme se stihli nadlábnout, déšť ustal a do 10 minut jsme se vezli s mladým truckerem  přímo do Sighisoary.
   Kvůli dešti jsme zvolili nocleh v chatkách. Na zlepšení nálady jsme si koupili po pivu, které bylo poměrně silné, a šli jsme si prohlédnout Drákulovo rodiště. Kvůli pokročilé hodině nás nechtěli dovnitř pustit, tak jsme prošli alespoň nádvoří.

Den 4

   Ráno proběhlo rychlé mytí a balení věcí a šlo se za Drákulou podruhé. Zavítali jsme do Vladova rodného domu, ve kterém je teď restaurace a dali si pivo, které podle Kubových piv určitě pil i sám Vlad. Tento den jsme před sebou měli velmi těžké rozhodnutí. Řešili jsme, jestli pojedeme 100km přes malé rumunské vesničky, anebo po hlavních silnicích, ale delší cestou. Zvolili jsme si samozřejmě větší dobrodružství a jeli zapadákovem. Poprvé se na mě s Kamilou usmálo štěstí a chytli jsme luxusní stop – pána, který nás převezl přes konec světa až do naší cílové destinace. Tam jsme čekali asi hodinu a půl na Kubu s Terkou.
   To my jsme si konec světa užili do poslední detailu. Každý náš stop byl tak maximálně na 10km a to takovou cestou, kterou Rumuni nazývají silnice druhé třídy (což u nás znamená hlavní tah například z Třince do Těšína). V Rumunsku se tahle cesta dala přirovnat k naší polní cestě a to si myslím, že po naší polní cestě auto neutrpí takové následky jako tam. O čemž svědčila i situace, kdy jsme s tatrou zapadli do příkopu a kolemjedoucí bagr se nás snažil svojí „lopatou“ vytlačit. Povedlo se a za pár hodin drkotavou cestou jsme se doplížili k naší úspěšnější dvojici.
   Cílem byl bájný Transfagarasan. Jedna z top 10 světových horských silnic. Silnice vede přes Transylvánské Alpy. Bohužel nám počasí nepřálo, tak jsme se rozhodli přejezd tohoto horského hřebenu odložit na další den. Následovala všemi velmi oblíbená činnost, a to hledání místa pro stanování. Jelikož jsme byli v divočině, tak jsme se rozhodli kempovat tzv. na divoko a ne v kempu. Postavili jsme stany, rychle něco snědli a začali se vzájemně strašit medvědy. V noci žádní medvědi sice nebyli, ale probuzení s následným výhledem na tohle úctyhodné pohoří stálo opravdu za to.

Den 5

   Jedno přísloví říká, že i cesta může být cíl. Tohle přísloví pro nás platilo tento den. Měli jsme konečně přejet slavný Fagaras. Rychlá snídaně, ranní hygiena v potoce a šlo se stopovat. Poměrně rychle nám zastavilo auto a jeli jsme. Ze začátku silnice není ničím zvláštní. Typická horská silnice. Pak se vše začalo měnit, pod sebou jsme měli obrovské srázy, pořád nějaká serpentýna. Věřím, že hodně lidem se může udělat špatně. Vystoupili jsme v Balea Lac (2050 m. n. m.). Je to nejvyšší místo silnice. Kromě stánkařů a třech horských chat nás čekal nezapomenutelný pohled. Ze tří stran jsme byli obklopeni obrovskými horami a čtvrtá strana poskytovala výhled na Rumunsko a Transylvánskou provincii. Následoval oběd a domlouváni se, kterou horu zdoláme. Jelikož Kamile nebylo v ten den nejlíp, tak jsme se rozhodli zůstat v Balec Lac a Terka s Kubou vyšli směr Mt. Buteanu, který má 2507 m. Za 2h byli zpátky, počasí se začalo kazit, tak jsme se shodli, že nebude na škodu pokračovat dál. Cestou dolů jsme projeli kolem přehrady Vidraru, která je pátou největší přehradou Evropy a devátou největší přehradou na světě.
  Kousek dál na nás čekalo milé překvapení. Hrad Poienari, který obýval kdysi Vlad Tepes. Hned pod hradem tekla malá říčka s napůl divokým kempem. Tam jsme se rozhodli přespat. Majitel kempu, který právě odvážel odpadkové koše, se zeptal, odkud jsme, a když uslyšel, že z Česka a cestujeme stopem, tak po nás žádné peníze nechtěl. V kempu byla také parta mladých Rumunů, kteří k nám hned přiběhli a řekli nám, ať si stany postavíme u nich a pozvali nás k ohni. Dostali jsme od nich i doporučení, ať všechno jídlo vyneseme ze stanu ven, protože se po okolí potulují medvědi a minulý rok dokonce přišli i mezi stany. Dali jsme na jejich slova, ale nejspíš to bylo zbytečné, protože nějaká dobrá duše celou noc házela rachejtle do lesa, aby případné vetřelce odehnala.

Den 6

 
   Kuba si ráno přivstal, aby mohl vyběhnout na bývalé Drákulovo sídlo. Ten den jsme neměli žádný plán, kam chceme dojet. Prostě jsme měli v plánu dojet co nejdál. Směřovali jsme k deltě Dunaje.  Stopování na prvním fleku byl poměrně očistec, ale nakonec jsme úspěšně vyjeli dál. Dojeli jsme do města Pitesti a po 15 minutách nám zastavili 2 důchodci. Ještě jsme netušili, jaký nepříjemný zážitek nás čeká. Poprvé jsem se zapomněl zeptat, jestli nás svezou zadarmo a s velkou radostí jsme k nim naskočili do auta. Auto poměrně nové, důchodci vypadali na Rumunské poměry poměrně dost za vodou, a tak jsem si řekl, že jsme v pohodě, ti peníze chtít nebudou, což byla bohužel chyba. Odvezli nás zhruba 200km do města Braila do kempu Lacu Sarat. A tam nastal problém. Chtěli po nás 100 LEI. To je v přepočtu 650 korun. Peníze jsme neměli a i kdybychom měli, tak bychom je stejně nedali. V Rumunsku se platí symbolická částka za převoz, 650 korun je opravdu hodně. Po 10 minutové hádce jsme si vzali věci a jednoduše odkráčeli do kempu. Tady je nutno ještě podotknout, že jsem tvrdohlavý kokot a Kamila mi celou dobu říkala, ať se zeptám, takže za hádku můžu já.
   Ten den nebyl opravdu moc úspěšný, no ne až tak neúspěšný, spíš to bylo štěstí v neštěstí. Bylo neskutečné teplo a slunko se do nás pěkně opíralo. Stopovat se celkem dařilo, teda až do odpoledních hodin, kdy jsme se celkem zasekli za městem Ploiesti a pěkně se smažili na cestě. Asi po 45 minutách jsme se rozhodli popojít dál na lepší cestu, která byla tak 3 km daleko, což s báglama na zádech a slunkem v zádech nebyla zrovna procházka růžovým sadem. Tady musím vyzdvihnout Kubu za jeho džentlmenské gesto, kdy mi vzal batoh a já si šla na lehko, protože nést ten batoh za těchto podmínek další kilometry by pro mě asi znamenalo postavit si stan uprostřed vesničky a nehnout se ani o metr. Když jsme se konečně dostali na frekventovanější cestu, tak jsme lehce stopli mladý pár, který byl nadšený, že mohl vzít stopaře a taky díky mému asi ne moc energicky nabitému výrazu nám při loučeni vtlačili 20 LEI. Po několikaminutovém, no dobře možná po několikasekundovém odmítání jsme peníze přijali, poděkovali a stopovali dál. Tam už mi teda hej vůbec nebylo a představa, že je před námi ještě dalších asi 150 km, mému stavu vůbec nepřidávala. Štěstí v neštěstí, zastavil nám další pár, který shodou okolností jel až do naší cílové destinace. Paráda! Na chvíli jsem pocítila pocit euforie, že přeci to není všechno tak zlé, jak to vypadá, ale bohužel jen na chvíli. Únava nebo úpal plus úžeh dohromady se na mě začal projevovat. Začalo to tedy břišními potížemi a to zrovna nebylo to nejlepší, co by mohlo člověka potkat v úplně cizím autě. Měla bych být pokorná a vděčná, že jedu, ale můj stav mi to bohužel nedovoloval. Obsah mého žaludku mi naznačoval, že nehodlá v břišní dutině pobývat moc dlouho. Takže Kuba musel poprosit řidiče, jestli by nám na chvíli nezastavil. Já se chystala obsah žaludku vyprázdnit, ale kde nic tu nic :-). Stačilo se na pár minut nadýchat čistého vzduchu a trochu se mi ulevilo. Nasedla jsem zpět a jeli jsme dál. Když jsme přijížděli do kempu, tak se můj stav opět zhoršoval a nebyla jsem schopná ničeho. Takže Kuba všechno zařídil a já za 15 minut ležela v ne moc prostorném a hygienickém rumunském bungalovu, ale v tu chvíli jsem byla ráda, že ležím. Celou noc mě zaměstnávalo vyprazdňování mého žaludku, takže si asi umíte představit, v jaké kondici jsem byla na druhý den. Na návštěvu se dostavily i vysoké horečky, takže odjezd do další destinace se musel odložit.

Den 7

   Ráno nás čekalo nemilé překvapení. Terka celou noc nespala, jak ji bylo blbě a Kuba na tom nebyl o moc líp. Rozhodli jsme se proto dát si den pauzu. Z nudy jsem se vydal pěšky do města obstarat nějaké jídlo. Ceny v obchodech mi přišly stejné jako u nás. Zeleninu jsem nakoupil ve stánku u silnice. Tam však byly ceny luxusní. Ti dva marodi celý den prospali. Já s Kamilou jsme nevěděli, co dělat, tak jsme se vydali na tour de pub po kempových hospodách. Z tohoto důvodu byla pro mě noc poněkud těžká.

Den 8

 
   Ráno bylo Kubovi i Terce už líp, ale rozhodli jsme se zůstat ještě jeden den a pořádně načerpat síly. Hned za rohem našeho kempu se týčilo solné jezero Lacu Sarat s léčivým bahnem a to Kubovi nedalo spát. Přelezl plot a rozhodnul se zdarma jezero otestovat. Žádný zázrak to prý nebyl. V poledne zasedla rada a řešilo se, kam pojedeme dál. Jelikož jsme měli 2 dny skluz, delta Dunaje padla a stejný osud potkal i město Constanta, kde jsme si chtěli odpočinout u moře.

Den 9

   Tento den jsme měli v plánu dojet do hlavního města Rumunska - Bukureště. Z Braily do Slobozie nás vezl 35 letý Štefan, který vezl v dodávce mrtvého koně. Pro nás dva vegetariány úžasný zážitek. Ve Slobozii nás nabral hodný starší pán, který směřoval na letiště u Bukureště. Jelikož nás vyhodil na předměstí, kde stopování bylo opravdu peklo, rozhodli jsme vyzkoušet místní autobusy. Nástup a výstup se zde provádí velmi rychle, skoro by se dalo říct za jízdy. Jízdenky tam také neznají. Divočina, ale i přesto má Bukurešť poměrně dobrou síť metra. Místní jsou velmi ochotní a rádi vám poradí s nákupem jízdenek, nebo kde vystoupit.
   To my jsme měli malinko větší štěstí a hned v Braile jsme stopli týpka, který jel přímo až do Bukureště, což o to, že do Bukureště, ale byl tak ochotný a hodil nás přímo před proslulý parlament. Takže pak jezděte vlakem, když po 10 minutách natažené ruky jedete přímo do cíle. Nenadarmo se říká, že nejlepší věci jsou zadarmo!
   Kuba s Terkou na nás čekali u Paláce Parlamentu, 2. největší administrativní budovy na světě, kterou nechal postavit Ceausescu. Jedná se opravdu o obrovské, bílé monstrum. Jelikož v tomto městě bylo takové horko a dusno, bohatě nám stačil pohled na monstrózní budovu a prohlídku města z 10 kilovým závažím na zádech jsme si velmi lehce odpustili. Následoval přesun na předem domluvenou stanici metra, kde jsme se měli potkat s gay kámošem Andreiem.
   To, že (náš kamarád na jednu noc) je gay, bylo zřejmé už jenom z toho neustálého projevování sympatií Kubovi a Bastovi. Nás dvě bral tak jakože do počtu… Našli jsme si u něj nocleh přes couchsurfing. Docela nás překvapilo, jak si kluci žijí. Na rumunské poměry měli fakt luxusní byt. Po ubytování následovala rychlá prohlídka města, na kterou nás vzal Andrei autem. Na jeho jízdu si myslím jen tak nezapomeneme. Řítili jsme se 100km rychlostí ulicemi hlavního města a je fakt, že někdy to bylo o hubu. Pak samozřejmě následovala hospoda, kde jsme se rozhodli zasvětit ho do naší gorolské kultury a naučili jsme ho hrát „króla“. Bylo to „very funny“, protože króla v angličtině ještě nikdo z nás nehrál. Pak jsme se přesunuli na byt a kapitolu večerního Bukureště jsme zde uzavřeli několika panáky.

Den 10

   Rána v kocovině nejsou nejlepší. Nic jiného nám nezbývalo, než to překonat, rozloučit se Andreiem a jet dál. Sbalili jsme si saky paky a frčeli na metro, kterým  jsme dojeli na okraj města a začali jsme stopovat směrem na vesnici Lipova, kousek u rumunsko–maďarských hranic, ve kterém jsme měli vyhlídnutý kemp. Prvních 100 km jsme ujeli všichni spolu, pak došlo na klasické dělení na dvojce a stopovalo se. Ten den autostop probíhal bez problému. Počasí nám přálo, cesta hezky ubíhala, co víc si přát. V Lipove se připravovali na oslavu státního svátku, která měla propuknout následujícího dne. Byly tam nějaké stánky, ale ty jsme neřešili a šli (jeli) směrem kemp. V kempu vyhrála chatka nad stany. Sice byla jenom pro 3 lidi, ale i ve 4 nebyl problém v pohodě se vyspat. Nutno podotknout, že chatka byla levná, s koupelnou, hezky zařízená a byla tam i TV, kterou jsme obzvlášť uvítali s Kubou, protože tam dávali největší trháky od Looney Tunes: Bugs Bunnyho a Kojota s ptákem Uličníkem, což přišlo holkám strašně divné. Ale to jsme přece my chlapi…dětmi na celý život.

Den 11

   Ráno jsme zase odstartovali několika pohádkami a dali jsme se do ranní hygieny a všeho klasického po ránu. V noci přešly asi 2 bouřky a ráno bylo zataženo. Ten den jsme plánovali dojet k Budapešti, ideálně k Bratislavě a někde tam přespat. To jsme ještě netušili, jaké štěstí se na nás usměje. Jelikož byl v Rumunsku svátek, silnice byly přeplněné místními, takže stopování bylo jak za trest. Dvakrát jsem zahlédnul českou SPZ, tak Kamilu napadlo napsat na tabulku ČR. Do 15 minut nám zastavil kamion. Samozřejmě se jednalo o Čecha. Jel až do Brna, sny se někdy neplní jen o Vánocích. Na benzínce nás pozval na kafe a jeli jsme. Bydlel sice 30 km od Brna, ale řekl, že když nás veze už takový kus cesty, tak ten kousek ho nezabije a kolem 22:30 jsme vystoupili u Vaňkovky v Brně a tím ukončili náš první velký trip.
   To my jsme žádnou českou SPZ neviděli a posouvali se docela pomalu. Náš první stop byl do pár kilometrů vzdáleného města Arad, kde s přesvědčením řidiče, že je nejlepší nás vyhodit v centru města a jiné lepší řešení neexistuje, jsme se vydali na naši oblíbenou procházku městem s cílem se samozřejmě dostat na okraj a začít stopovat. Tam jsme obdrželi Bastovu smsku, že chytli stop až do ČR, což aspoň mě na náladě nepřidalo. Takže klasika, ani jednomu z nás se nechtělo pěšky, rumunské lei jsme už taky neměli, takže jediné co nám zbývalo, byla jízda na černo šalinou. Za pár minut jsme byli na okraji. Ruka hore a jelo se. Zastavil nám mladý kluk, který měl před svatbou a jel své kamarády vyzvednout na letiště až do Budapešti, takže je jasné, že jsme neodporovali a jeli až tam. Cesta ubíhala v pohodě, až na hodinové čekání na hranicích, ale i to se dalo, protože řidič byl v celku dost ukecaný. Něco kolem 4 odpoledne nás vyhodil na benzínce před Budapeští a my šli opět stopovat. Tam nám štěstí moc nepřálo. Auta sice zastavovala, ale moc jsem nechápala inteligenci řidičů, když jsem držela cedulku s nápisem Gyor a vždy, když některý z nich zastavil, nabídl nám, že nás hodí do centra Budapešti. Asi nás nechtěli připravit o ten zážitek. My to jako dobrou nabídku moc nebrali, protože jsme se chtěli dostat do ČR. Po asi dvou hodinách přešlapování u cesty se nad námi slitovala Němka v nejlepších letech, která se vracela zpátky z Řecka domů. Vyhodila nás pár km před Bratislavou na benzínce, kde se zdálo, že tam zůstaneme na věky! Pršelo, do toho se přidával ne moc sympatický vítr. Naše utrpení ukončil kamion s českou SPZ a něco po jedné hodině po půlnoci jsme dorazili do Brna, kde nás už s jasně viditelným pivním náskokem čekali naši parťáci.
   Následovala rychlá oslava v hospodě. Přespaní v našem bytě a další den se jelo domů, zpátky do normálních životů.

Krátké tipy a poznatky z Rumunska

-          Rumuni anglicky umí málo
-          V obchodních řetězcích prodávají vegan paštiky a pomazánky. Opravdu obrovský výběr.
-          Na každém kroku narazíte minimálně na zmínku o Drákulovi a v noci při troše štěstí i na samotného Drákulu (hlavně po pár pivech).
-          Na medvěda narazíte mnohem častěji než v Beskydech.
-          Pokud se chcete na výlet do Rumunska předem připravit, vydejte se do Bohumína a buďte ve zdejších ulicích pár nocí.
-          V hospodě nemají točená piva. Maximálně jedno, zbytek lahváče.