Jaro 2018, bylo to období, kdy se ze všech stran valily oznámení o svatbách, stavbách nebo stěhováni. Taky to vypadalo jako by se roztrhl pytel s dětmi, rodilo se na všech frontách. Zapamatovat si pohlaví novorozeňat všech přátel byl pro mě nadlidský úkol a to ani nemluvím o zapamatování jejich jmen.
Byla to doba změn a rozhodnuti našich vrstevníků. Nebylo tomu jinak ani v našem případě.
V tuto dobu jsme se vydali do Bulharska na přechod pohoří Rila, Pirin a na návštěvu západního pobřeží Černého moře.
27. dubna odpoledne jsme se vydali vlakem z Čadce do Bratislavy, abychom stihli večerní let do Sofie. I když jsme počítali s tím, že v horách na Balkáně stále leží sníh, příjemné jarní počasí nás nechávalo klidnými a situaci jsme lehce podceňovali (do jižní Evropy se přece jezdí za sluníčkem, nemohou tam tudíž panovat extrémní horské podmínky). Přesun do Sofie byl rychlejší než ten rychlíkem z Žiliny do Blavy. V bulharské metropoli, velikostně srovnatelné s Prahou, na nás čekal náš couchsurfingový kamarád Pavel. Sympatický čtyřicátník nás přivítal s úsměvem, nebyli jsme jediní, kdo u něj ten den surfoval. Pavlův byt jsme sdíleli i s dredatým Indem Vandeshem. Po otevření naší krosny nás pro změnu čekalo překvapení nemilé. Zjistili jsme, že umístit mačky do baťohu se spacákem a rybími konzervami nebyla zrovna smart choice. Hrot mačky během letu přepíchl několik konzerv, což obohatilo veškerou naší výbavu a část oblečení o zápach konzervované rybiny. Mělo to ovšem i svoje výhody. Díky této nehodě výrazně vzrostla pravděpodobnost setkání s divokými šelmami během plánovaných horských přechodů.
Po vylíčení našich plánů se Pavel a Vandesh rozhodli, že se vydají také do hor a následující den pojedou s námi. Díky tomu jsme měli zajištěný odvoz do pohoří Rila, prvního, které jsme chtěli navštívit (cca hodina cesty ze Sofie). Následující den jsme se tedy vydali s klukama do Rily. Našim plánem bylo absolvovat přechod pohoří ze severu na jih a to od nejvyššího vrcholu – Musaly (2925 mnm) – až po rilský klášter. Věděli jsme, že trasa přes nejvyšší vrchol mezi Alpami a Kavkazem a navazující vrcholy s výškou přes 2700 mnm nebude procházka růžovým sadem, ale věřili jsme si. Kluci nakonec změnili plán, místo výstupu na Musalu si vybrali rilská jezera (několik ledovcových jezer ve výšce kolem 2400 mnm), což ovšem bylo stejným směrem jako Musala. Vysadili nás tedy ve vesnici Borovec, která je výchozím bodem pro výstup na Musalu a rozloučili jsme se. S Pavlem jsme se ovšem domluvili na setkání v Sofii před odletem zpět do ČR, abychom mohli povyprávět, co se cestou událo.
Po výstupu z auta se Terezce rozsvítily oči, vydali jsme se totiž na sběr výškových metrů do hor, kde je pravděpodobnost potkat člověka koncem dubna velmi nízká. Začali jsme tedy šlapat nahoru. Dole v Borovci bylo příjemně, s výškovým nárůstem ovšem teplota klesala. Přesto, že jsme stoupali po nejznámější horské stezce v Bulharsku (výstup na nejvyšší vrchol – Musalu – je populární), potkali jsme jen pár lidí. Příroda v Rile je nádherná, překračovali jsme horské potoky a sledovali první jarní květiny. Pásmo lesa v Rile končí kolem 2100 mnm (v Beskydech je to, pro srovnání, cca 1400 mmn a v Jeseníkách 1300 mnm). Souvislá sněhová pokrývka nás čekala od 2300 mnm, pak se naše tempo výrazně zpomalilo. Ke strmým zasněženým svahům Musaly ve výšce kolem 2500 jsme dorazili odpoledne, odtud to na nejvyšší chatu na Balkáně (2720 mnm) zabere cca hodinu. Kousek nad chatou jsme postavili náš expediční stan a usnuli.
Následujícího rána jsme pokračovali ve výstupu, chybělo nám jen necelých 200 výškových metrů, ale ve skalnatém zledovatělém terénu. Poslední velmi strmá, ledová pasáž je obzvláště výživná, při jejím překonávání jsme oba měli bobky u prdele. Na vrchol jsme dorazili kolem 10. hodiny, pokochali se krásami zasněženého rilského pohoří a pokračovali v přechodu. Sestup do jižního sedla Musaly byl více než pohodový. Rilské hory jsou často z jedné strany skalnaté a ostré a z druhé strany zaoblené a mírné. Už z vrcholu Musaly jsem začínal tušit, že projít Rilu ze severu na jih bude oříšek. Vypadalo to jakoby vrcholy a sedla v jižní Rile byly stále pokryty tunami sněhu. Přesto jsme se na jih vydali, z jižního sedla Musaly jsme pokračovali zase na horu do 2750 mnm, pak zase do sedla a opět nahoru. Čím víc na jih, tím víc sněhu, bořili jsme se a traverzovali strmé zasněžené svahy. Šli jsme, dokud nás nezastavil jeden z rilských štítů kompletně pokrytý sněhem s nahnutými sněhovými převisy. Tehdy bylo riziko již příliš velké, začali jsme koumat jak z toho ven.
Nakonec jsme se rozhodli kousek se vrátit a místo jižního konce odbočit vlevo a zamířit na východní konec Rily. Vrcholy východní Rily jsou mírnější a více zaoblené. V případě většího množství sněhu nehrozí nebezpečí lavin ani pádu z hřebene. Riziko zranění jsme sice minimalizovali, ovšem množství sněhu bylo v mírných táhlých sedlech ještě větší. Boření po kolena či po pás bylo běžné. Došli jsme na hezké místo u zasněženého potoka a postavili stan. Noční teplota šla pod nulu a kolem stanu se potulovala zvěř. O co šlo, se mohu pouze domýšlet. Byl jsem rád, že Terezka měla v uších špunty, díky nimž jsme se vyhnuli záchvatu strachu.
Ráno jsme vyrazili opět vzhůru na hluboké a křehké sněhové těsto, čekala nás poslední část rilského přechodu. Překračovali jsme dlouhé zasněžené pláně, ostré slunce vytvářelo z vrchní sněhové vrstvy zrcadlo, opékali jsme se tedy ze všech stran. Stoupali jsme kolem hlubokého sněhového koryta horské řeky kroutící se mezi oblými vrcholy. Sněhová vrstva, po které jsme šli, byla 2 metry nad hladinou řeky. Viděli jsme na kilometry daleko, nikde nikdo, jen tuny sněhu, modré meandry na bílé planině a my dva. V dáli na horizontu jsme viděli dva oblé vrcholy a mezi nimi sedlo, to byl náš aktuální cíl. Sníh sahal téměř až po sedlo, svahy nad ním byly díky delšímu přísunu denního slunečního svitu suché a porostlé jarním kvítím. Do červena opečení s nohami promočenými na kost jsme do sedla došli kolem poledne. Rychlá svačinka a šup na 2650 m vysoký Ostrec, poslední horu před jezerem Belmeken. Z vrcholu jsme měli krásný výhled na Belmeken, s vidinou konečného cíle na dosah ruky jsme únavu hodili za hlavu a zbytky sil soustředili na sestup k jezeru. Vypadalo to, že vše půjde hladce. Zapomněli jsme ovšem na to, že zaoblené a mírné svahy rilských vrcholů jsou z druhé strany skalnaté a ostré. Hned, co jsme došli na konec zaobleného okraje popadla Terezku panika. Skalní cesta doprovázena rezavými ocelovými lany a nánosy sněhu stála v cestě dovršení našeho rilského přechodu. Šel jsem první, slezl dolů a pak navigoval Terku. Stálo to několik slz a zoufalých momentů, ale nakonec se povedlo skalní cestu zdárně sestoupit. Pak již netrvalo dlouho a cestičkami mezi sněhovými poli a jarním kvítím jsme dorazili k jezeru Belmeken ve výšce 1900 mnm.
Rychle jsem ze sebe zmyl pot v kvalitně vychlazené horské vodě a hned jsme se začali pokoušet o autostop. Díky asfaltové silnici končící u jezera jsme doufali, že se najde potenciální řidič směřující do civilizace. Silnice byla relativně nová a výhledy nádherné, čelili jsme ovšem dvěma nepříjemnostem. Za půlhodiny stopování kolem nás neprojelo ani jedno auto a hnala se na nás nepřirozeně černá bouřková mračna. Navíc, do nejbližší vesnice to bylo 25 kilometrů. Nezbývalo nám ale nic jiného než pomalu šlapat dolů. Po patnácti minutách nás meteorologicky zajímavý útvar dohnal a začal posílat hektolitrové pozdravy. Za nedlouho se ze zatáčky objevilo auto, jehož řidič a spolujezdec měli díky bohu smysl pro dobrodružství a vzali nás. Jarní přechod Rily byl za námi, příroda je v nejvyšším balkánském pohoří úchvatná a na jaře zde nepotkáte živáčka. Naší další zastávkou bylo pohoří Pirin, konkrétně Bansko, jež je zdejším centrem horské kultury nacházející se asi 100 km jižně od Rily. Bůh autostopu stál zase při nás, kluci, kteří nás vzali u jezera Belmeken měli namířeno do města sousedícího s Banskem. A tak se jelo, bouřkové mraky jsme za chvíli opustili a míjejí jednu horskou vesničku za druhou. Do Banska jsme dorazili v podvečer a našli si ubytování u páni Eleny, která nás velmi vřelé přivítala, má v oblibě především slovanské turisty. Totálně promočené pohorky jsme dali sušit a vyrazili do centra s cílem dohnat ztracené kalorie. Bansko je krásné podhorské městečko s úžasným výhledem na ostré hrany Pirinu. Obrovská pizza, která nám přistála na stole, zmizela jako pára nad hrncem. Místní pivo Pirinsko velmi účinně posloužilo k uhašení naší žízně. Procházka po večeři a naplánování trasy treku přes Pirin. Následujícího dne jsme měli v plánu dojít na chatu pod krásnou stolovou horou Vihren tyčící se do výšky 2914 mnm.
U paní Eleny jsme se vyspali do růžova a ráno se posilnili božskou snídaní. Pak už jsme vyrazili. Terezka byla po náročném rilském treku stálé ještě vyšťavená. Z Banska naštěstí vede lanovka do výšky cca 1600 mnm, což je zhruba ve 3/4 trasy na chatu pod Vihrenem. Terezka jela lanovkou, já se prošel a vyzvednul ji na horní stanici, odkud to je na chatu jen 3 kilometry. V klidném tempu jsme došli na chatu, ubytovali se a pohodově strávili odpoledne s výhledem na zdejší velikány a prastaré borovice. Večer jsme zasedli v jídelně chaty a dali se do řeči se starším izraelským párem. Měli jsme legraci z toho, jak paní Izraelka prožívala životní trauma ze zjištění, že hajzl byl venku před chatou. Chvíli před setměním dorazila na chatu Bulharka v našem věku, přisedla a dala se s námi do řeči. Stejně jako my měla v plánu následujícího rána vyrazit na Vihren. Vzhledem k pozdní hodině jsme ji draftovali do týmu bez absolvování fyzických testů. Dohodli jsme se na sraz v 7:00 před chatou a zachumlali se do útulných, dvacet let nepraných, chlupatých dek.
Ráno jsme vyrazili podle plánu. Z chaty je to na vrchol Vihrenu 1000 výškových metrů, stráně jsou velmi strmé, plné kamzíků a na jaře stále ještě pokryté vydatnou nadílkou sněhu. Přesto jsme šli poměrně rychle, netrvalo dlouho a vyhrabali jsme se do sedla pod vrcholem ve výšce 2600 mnm. Zde jsme potkali španělský pár Moniku a Robera, který ztratil během výstupu v Himalájích všech 10 prstů na rukou. Jeho tlapky vypadaly jako menší pálky na stolní tenis. Po ukončení horolezecké kariéry lze očekávat, že se bude věnovat právě tomuto sportu (do výbavy bude stačit dokoupit pouze sadu pingpongových míčků).
Konec s horolezeckým humorem, zpět k věci. Ze sedla vede na vrchol klikatá stezka a cesta zabere ani ne hodinu. Z vrcholové hrany visí sněhový převis, který vypadá jako by se chtěl každou vteřinu utrhnout. Výhledy jsou jak jinak velkolepé, celý zasněžený Pirin, borové lesy, horská plesa a potoky lemující zelená údolí jako na dlani. V dáli je krásně vidět Rilu s vyčnívající Musalou. Pokochali jsme se místní krajinou do sytosti a zahájili sestup. Strmé zasněžené svahy jsme mezi kameny a kamzíky velmi rychle sjížděli ve stoje nebo v sedě a za chvíli (kolem poledne) jsme byli zpátky na chatě.
Po zkonzumování zbylých instantních těstovin padlo nedemokratické rozhodnutí opustit hory a vydat se vstříc Černému moři. Jelikož jsme tehdy ještě neměli teleport, nebylo to tak jednoduché, nejdříve bylo potřeba sejít 12 kilometrů zpět do Banska. Tato odpolední procházka a zasloužený pocit únavy nás přivedl k rozhodnutí zůstat u naší milé páni Eleny v Bansku a k moři se autobusem vydat následujícího dne. Paní Elena nás s radostí a velikým úsměvem opět přivítala. U večeře s výhledem na hory jsme pozorovali tmavě šedé dešťové mraky točící se nad Pirinem a u chutného moku Pirinsko hodnotili naše horské zážitky.
Ráno po vydatné snídani nás čekal transportní den. V plánu bylo dojet k moři mezi Kavkazem a Karpaty.
Z Banska do Plovdivu, z Plovdivu do Nesebaru a v tu ránu jsme byli u Černého moře. Ubytovali jsme se a strávili dva odpočinkové dny u moře.
Den před zpátečním letem jsme se z Nesebaru vydali stopem do Sofie. Diky přímému dálničnímu spojení Sofie s pobřežím jsme to stopli na dva vrzy. Celou cestu z Burgasu do Sofie jsme jeli s mladým bulharským párem a probírali politiku, drogy a cestování. V Sofii nás čekal starý dobrý kamarád Pavel, u kterého jsme zůstali i na konci našeho tripu. Pavel ten den hostil další ruskou surferku. Ti dva vyrazili na koncert a my na krátkou turistickou prohlídku Sofie s průvodcem. Průvodkyně naší skupiny byla velmi znalá a vtipná, takže ve správném podání může být i prohlídka památek zajímavá (přesto nikdy ne delší než 2 hodiny!). Večer jsme dorazili k Pavlovi a vyprávěli o naší bulharské výpravě.
Přesto že se šlo spát pozdě po půlnoci, v plánu bylo vstát v 6 a vyrazit ještě na Vitoshu (2300), horu tyčící se nad Sofií. Času jsme měli dost, letadlo do Bratislavy vylétalo až večer. Bohužel nadšení pro výšlap na Vitoshu prožíval pouze jeden z nás. Vyhrabat se z postele a dohodnout se byla celkem fuška. Po tep zvyšujících debatách jsme nakonec vyrazili. Počasí nám ovšem moc nepřálo a od výšky cca 1700 mnm byla velmi hustá mlha. Nechuť jednoho z účastníků výšlapu vyústila v kompromis, vyšli jsme na chatu v 1800 mnm a kouleli se zpět dolů. Dorazili jsme zpět k Pavlovi a sbalili své saky paky. S Pavlem jsme se rozloučili, ale mám takové tušení, že se s tímto přítelem (a možná i s Vitoshou) ještě setkáme. Večer jsme vzlétli, opustili Sofii a vrátili se do Bratislavy, kde jsme strávili příjemný večer a noc u páru mladých architektů Aďi a Jakuba. Vzhledem k tomu, že před námi byl státní svátek Den osvobození a horského povyražení není nikdy dost, cestou z Blavy jsme vyrazili ještě na procházku přes Velkou Fatru. Ale to už bylo opravdu všechno. Po jednodenním fatranském výletu jsme chytli večerní vlak z Turčianských Teplic do Návsí a dorazili domů.
2024 ©