Maroko

INTRO

Psal se rok 2017, rok mé svatby. Bral jsem si tehdy za ženu Terezku ze silného rodu Mrazků. Hned po velmi vydařené svatbě (za což vděčíme především Jakubovi a Elišce) jsme se s Terkou vydali na cestu přes Maroko. Maroko, země Berberů, je krajem velmi rozmanitým. Střetávají se zde africko-islámské kultury s kulturou evropskou, atlantský oceán se středozemním mořem a také vysoké hory Velkého Atlasu s rozlehlou Saharou. Všechny tyto aspekty dávají Maroku velmi svérázný nádech. Vše zmíněné jsme si mohli na vlastní kůži zažít. Zní to velmi lákavě a dobrodružně. A taky že to bylo velké dobrodružství, ale každá mince má dvě strany, stejně tak tomu bylo i v případě této cesty. Druhou stranou mince mám na mysli teploty kolem 45 °C, přeplněné prostředky veřejné dopravy, zvracející spolucestující, všudypřítomné prodejce rádoby šperků, hašiše a papírových kapesníků. K tomu se ovšem dostaneme až za chvíli :).

Den 1

 Sedmého července jsme brzy ráno opustili byt Jakuba a Mišinky a vyrazili rychlíkem z Ostravy do Warszawy, odkud nám odlétalo letadlo do marockého Agadiru. V 16:30 jsme vzlétli nad letiště Chopina s cílem doplachtit na africký kontinent. Změnu klimatických podmínek jsme v Maroku poznali hned, co se otevřely dveře letadla. Po kontrolách a handrkování se s taxikáři jsme opustili letiště (vzdálené cca 20 km od města). V centru Agadiru nás měl čekat nový couchsurfingový kamarád Said, u kterého jsme měli strávit první noc. Hned po příjezdu z letiště jsme si během čekání na Saida mohli udělat první názor na zdejší prostředí. No, nutno říci, že atmosféra přeplněné noční ulice plné pokřikujících muslimů, odpadků a ne zcela příjemných pachů se v žebříčku prvních dojmů neumístila na předních příčkách. Když se nám konečně povedlo najít Saida, vydali jsme se taxíkem na byt jeho kamaráda. Byt Usufa byl na zdejší poměry hezký. Ze začátku jsme byli překvapeni, kdo všechno na nás v obývacím pokoji čekal. Bylo tam celkem 6 Berberů. Ovšem byli to milí kluci, uvařili pro nás nejtradičnější marocký pokrm - tajine a připravili útulnou světnici. Po kulturně-sbližující debatě a výborné večeři jsme šli spát.

Den 2

 Druhý den nás Said a Hamza vzali na prohlídku města. Ke snídani na tržišti se podávaly palačinky s medem a nejtradičnější marocký nápoj - zelený čaj s pořádnou dávkou mátových listů a cukru. Následoval výlet na ruiny obranného hradu nad městem (odkud je krásný výhled na celý Agadir), osvěžení na pláži Atlantiku a oběd. Večer jsme se s kluky rozdělili a vyrazili autobusem na Marrakesh, jež je marockým hlavním obchodním a kulturním centrem. Měla to pro nás ovšem být jen přestupní stanice. V plánu totiž bylo vyrazit do výšky 4167 m.n.m. a překonat nejvyšší horu Velkého Atlasu Jbel Toubkal (jednalo se mimochodem o nejoblíbenější bod programu Terezky). Do Marrakeshe jsme dorazili až těsně před půlnocí a bylo třeba dopravit se ještě k našemu couchsurfingovému příteli Souleymanovi, který nás očekával. Po klasické cenové handrkovačce s taxikářem jsme zamířili k Souleymanovi. Marocký učitel nás pohostil tradičním matovým čajem a po krátké debatě se šlo spát.

Den 3

Probudili jsme se v malém pokoji s našim muslimským kamarádem. Nebyl to žádný luxus, bylo na čase sbalit krosny a vyrazit opět na cestu. Souleyaman ovšem uklidil jednu matraci, vytáhl plastový stolek a šlo se stolovat. Ke snídani nám připravil čerstvé bagety s jogurtem a marocký čaj, na který jsme si již začínali zvykat. Po snídani jsme se rozloučili a vyrazili MHDčkem do centra. V Marrakeshi se nachází místo pro Maroko kulturně nejcharakteričtější, jež je zároveň místem turisticky nejnavštěvovanějším. Je to proslulé náměstí Jemaa el-Fnaa. Na náměstí a přilehlých trzích je možné sehnat a zažít úplně všechno. Ve dne se tam do rytmu flétny vlní kobry a krajty, v noci se tam vypráví starodávné báje a příběhy, věštkyně předpovídají budoucnost z karet a akrobaté předvádějí svoje nejlepší kousky. Mezi těmito artisty se motají davy turistů, místních a různých podvodníků. Prošli jsme si náměstí, dali džus z čerstvých pomerančů a vyrazili na autobusové a taxi shlukoviště. Směr byl jasný, bylo třeba dopravit se do Imlilu - centra Vysokého Atlasu. Teď jen vyjednat rozumné cenové podmínky a nenechat se oškubat. Jen co jsme se přiblížili na dohled řidičů, vrhli se na nás jako divoké šelmy. Věděli jsme, že obvyklá cena za Marrakesh-Imlil je 25 dirhamů/osoba. Šelmy na nás ovšem vyrukovaly s cenami kolem 100 dh/os. Po delší handrkovačce jsme se konečně dostali na cenu obvyklou a mohli odstartovat jízdu v přeplněném transitu bez klimatizace. Bylo velmi horko, asi 35 °C, na zdejší poměry to je spíše teplotní podprůměr. Příjemný vánek z jediného otevřeného okna proto neměl dlouhého trvání, neboť místní (burkami) zahalené ženy by mohly nastydnout. Jedna z muslimek okno velmi radikálně zavřela a přístup k přirozené vzduchové cirkulaci byl v tu ránu fuč. Přestože jsme se fritovali ve vlastní šťávě, zdrželi jsme se odvetné reakce v dobré víře, že s narůstající výškou bude cestou na Imlil teplota klesat. Jak jsme ale zjistili, tato zákonitost v letním Maroku začíná platit až od cca 2000 mnm. Do Imlilu jsme středně propečení dojeli kolem 15:30. Městečko Imlil se nachází v srdci Velkého Atlasu a je výchozím bodem pro výstup na Jbel Toubkal. Cesta na nejvyšší horu Atlasu vede údolím horské říčky, po vyprahlých svazích zdejších hor. Z Imlilu položeného 1800 mnm je potřeba nejprve vystoupat do 3207 mnm na Refuge hut a následující den pak na vrchol 4167 metrů vysokého Toubkalu a zpět. Nechtělo se nám příliš tlačit na tempo, Terezka si chtěla déle vychutnat atmosféru vysokohorsko-muslimského Imlilu a místní dech beroucí výhledy. Ubytovali jsme se tedy a užívali si imlilských panoramat. K večeři na terase se podával tajine a marocký čaj. Po západu slunce jsme chvíli obdivovali hvězdnou oblohou bez jakéhokoliv světelného znečištění a za nedlouho se vydali do hajan, čekaly nás totiž fyzicky náročné dny.

Den 4

Po vydatné snídani a pořádné dávce marockého čaje jsme započali náš vysokohorský výšlap. Cesta z Imlilu (1800) na Refuge hut (3207) stoupá nejprve velmi pozvolna. První dva kilometry jsme si šlapali procházkově. Konstantní stoupání začíná teprve po přechodu řečiště téměř vyschlé řeky, která své největší slávy dosahuje vždy na jaře. Během letních měsíců se totiž (kromě hlubokých žlabů a velmi stinných míst) sníh nevyskytuje ani v nejvyšších polohách Atlasu, ovšem na jaře, když taje vše, co v zimě nasněžilo, dosahuje říčka rozměrů podstatně mohutnějších. Za řečištěm tedy začíná táhlé stoupání, jež míjí vesničku s malou mešitou ve výšce 2400 mnm a pak pokračuje strmějšími serpentinami, kříží několik horských potůčků, až se konečně dostává k horské chatě Refuge (3207). Trmáceli jsme se celkem pomalu, neboť suché a kamenité svahy Atlasu byly sluncem rozpálené jako uhlíky. I přes narůstající výšku se tedy teplota ne a ne snižovat. Po asi třicátém sedmém dotazu Terky: "Kdy už tam budem?" se konečně na horizontu v dáli objevila cihlová horská chata. Na Refuge jsme nakonec dorazili v dobrém čase - 4h 20min (průměr je 5-6h). Tam už bylo poznat, že jsme na horách, konečně bylo chladněji a dost foukalo. Chata Refuge se nachází v horském kotli pod nejvyšší horou Velkého Atlasu, obklopená několika dalšími čtyřtisícovkami. Ubytovali jsme se, uvařili obídek a na chvíli odpočinuli. Na pokoj se k nám nasáčkovala čtyřčlenná rodinka Norů a dva Francouzi. Jelikož Terka byla v životní formě, vyžadovala i druhou tréninkovou fázi. Odpoledne jsme tedy vyrazili na výšlap do výšky 3550, abychom se trochu lépe připravili na boj o vrchol, který nás čekal následujícího dne. Terezka pochod ve vyšších nadmořských výškách zvládala bez problémů. Přímo kolem chaty teče říčka, podél které jsme šli z Imlilu. Za říčkou následuje prudký stoupák po kamenité stezce, která se postupně vytrácí mezi většími kameny. Je zde velmi snadné sejít z cesty a to byl také náš případ. Ztratili jsme směr a vydali se po velkých stabilních kamenech vzhůru. Jakkoliv to v tu chvíli vypadalo jako nejschůdnější cesta, za nedlouho jsme se přesvědčili o opaku. Velké stabilní kameny začaly přecházet v menší, méně stabilní kameny a pak až v sypkou kamenitou suť, kdy každý krok na horu znamenal půl kroku dolů. Když jsme se ohlédli kolem, byli jsme již dost vysoko, abychom mohli poznat, kudy vede cesta a kde bylo naše chybné odbočení. Přestože jsme již viděli, kudy se má správně jít, vrátit se nešlo, neboť cesta dolů by byla mnohem nebezpečnější. Museli jsme tedy strmým suťovištěm traverzovat ve směru k stezce, čehož jsme dosáhli asi po půl hodině. Terezce se ulevilo a mohli jsme ještě chvíli stoupat vzhůru. Po dosažení výšky cca 3550 nadešel čas na pauzu a svačinku. Bylo krásné, slunečné odpoledne. Obklopeni horami Velkého Atlasu jsme mohli pozorovat dění kolem. Hluboko pod námi jsme viděli naši chatu Refuge, údolí lemující řeku a vše obklopující skalnaté hory. Po dostatečně dlouhé pauze na inhalaci řidšího vzduchu jsme zahájili sestup, tentokrát již po vyšlapané stezce. Hned po návratu na chatu se začalo s přípravou večeře, což byl vlastně oběd přes kopírák, jednalo se totiž o ohřáté konzervované fazole s chlebem. Nejenže to nebylo ani zdaleka chutné ani výživově plnohodnotné, šlo také o kvalitní zdroj nadýmavých plynů. To ovšem neznamenalo nijak zásadní problém pro nás, nýbrž pro Nory a Francouze, naše spolubydlící. Po večeři jsme následovali spolubydly a zalehli ke spánku.

Den 5

Cesta na vrchol Toubkalu zabere o něco více než tři hodiny a dolů zhruba dvě. Norové i Francouzi si najali průvodce a vyráželi vzhůru již kolem 3:00. My jsme si pospali do 6:45, v klidu posnídali a vrhli se na to až v 8:25. Díky procházce z předchozího dne jsme se začátkem trasy byli již obeznámeni. Tentokrát nás zrádné odbočky jíž nevyvedly z míry a zůstali jsme na trase. Prošli jsme kolem včerejšího odpočívadla a pokračovali vzhůru. Spíše než nadmořská výška nás potrápila ranní malátnost. Po hodině, ve výšce kolem 3700 mnm, jsme únavu konečně vstřebali a jako kamzíci stoupali stále výš. Následovala strmější pasáž, která navazovala již na hřbet Toubkalu. Po překonání tohoto úseku, bylo třeba udělat pauzu, doplnit cukry a minerály. Jak to na hřebenech bývá, celkem pofukovalo, dokonce více, než na vrcholu jablunkovského středohoří - Girové. Zvýšila se i frekvence našeho dechu, vítala nás tímto totiž nadmořská výška číslo 3900. Cesta vedla dále sutinami k úseku ostrých skal, to už jsme se pohybovali nad hranicí 4000 mnm. Stačilo jen pár zatáček skalními cestičkami a z dálky jsme již mohli vidět železný stožár tyčící se na vrcholu. Povedlo se! Stáli jsme na vrcholu Jbel Toubkalu, nejvyšším bodu Velkého Atlasu. Byl jsem pyšný hlavně na Terku, kterou mnozí před tímto výstupem zbytečně strašili. Zvládla to s přehledem a na rozdíl ode mě dýchala ne jako na vrcholu čtyřtisícovky, ale jako na lehátku u Atlantiku (mimochodem na to se už nemohla dočkat). Asi hodinu jsme si zaslouženě užívali vysokohorských legrácek. Byly krásně vidět ostatní čtyřtisícové vrcholy a vesnice Imlil (kam jsme se vlastně ještě toho dne chtěli vrátit) vypadala miniaturně jako z letadla. Cestou zpět na chatu bylo více prostoru vychutnávat si výhledy, díky kterým nám sestup připadal jako chvilka. Na chatě jsme se nezdržovali, sbalil jsme věci, doplnili cukry a pádili dolů na Imlil. Z chaty do vesnice jsme zfičeli v rekordním čase 2h 30min. Nezdržovali jsme se a pádili na autobus do Marrakeshe. Chvilka cenové handrkovačky a už se jelo. Bohužel nám byly přidělena nejhorší místa v k prasknutí narvaném mikrobuse. Nejenže jsme nemohli ani narvat kolena do našich sedadel, ale ze všech stran se na nás tlačili Marokánci, z jejichž podpažních potních žláz teklo proudem. Pomysleli jsme, že horší už to být nemůže. A v tu ránu se začalo busem ozývat vzteklé zvrácení chlapce, který seděl přímo před námi. Pachově výrazný obsah chlapcova žaludku se rozléval po podlaze celého mikrobusu. Do Marrakeshe jsme přijeli jako dvě rozvařené brambory. Bylo na čase vystoupit ze fekálního busu a začít si užívat příjemné atmosféry čtyřiceti stupňového Marrakeshe. Chvíli nám trvalo najít hostel, pak jsme se ubytovali a vyrazili do ulic. V plánu bylo setkat se s učitelem Souleyamanem a nechat si poradit ohledně kulturně-poznávacího výletu. Souleyaman byl zvědavý, jak se nám vedlo na Toubkalu. Sám se totiž na vrchol v nejbližších dnech chystal. Zavedl nás k agentuře, která poznávací výlety poskytuje. Hned na ráno jsem si zarezervovali místo v třídenním zájezdu. Pak už jen rychlá večeře ve formě tajine ve vlnách hlavního náměstí a šlo se konečně spát.

Den 6

Pohodlnou postel hostelu bylo třeba opustit brzy, neboť již v 7:30 začínal náš třídenní kulturně-poznávací výlet. V plánu bylo dojet do Merzougy, pouštního města u hranic s Alžírskem, cestou navštívit hliněné město Ait Ben Haddou, soutěsku Todra, několik dalších přírodních památek a pak zpět. A tak se jelo. Parta 17 lidí různých národností vyrazila na výlet minibusem, který byl tentokrát relativně pohodlný a především klimatizovaný. První zastávkou byla vyhlídka na vysokohorské silnici překračující pohoří Atlasu. Mohli jsme dělat machry a chlubit se, že tyhle hory už známe jako svoje boty. Dalším bodem programu bylo hliněné město Ait Ben Haddou, marocká pobočka hollywoodu, byly zde totiž natáčeny trháky jako Gladiátor nebo Princ z Persie. Následovala návštěva soutěsky Todra, hlubokého skalního údolí s pramenem podzemní řeky. Parádní podívaná. Odpoledne nás čekal výlet zpět do oblasti Atlasu, konkrétně do Dadès Gorges, kde jsme navštívili komplex zaoblených železitých skal, které vypadaly jako prsty rukou. Ne nadarmo se jim říká opičí tlapy. Ubytování jsme měli na hotelu s krásným výhledem na tento skalní útvar. Po večeři ve formě tajine se uspořádal Shisha dýchánek na střeše hotelu. Chvílí jsme pozorovali rozzářené nebe, obloha tak hvězdná, že byla krásně viditelná i mléčná drahá. Kdyby na pokoji nebylo vedro jako v sauně a neštípali by komáři, vyspali bychom se jako doma :).

Den 7

Čekal nás druhý den našeho výletu. Hned po snídani jsme tedy naskákali do minubusu a jelo se. Opustili jsme opičí tlapy a vydali se směrem na jedno z mála marockých úrodných údolí. Našim průvodcem byl multijazyčný(5) Maročan, který hravě zvládal mezinárodní ráz naší skupiny. Díky úrodné půdě, údolím protékající řece a systému zavlažování poskytují zdejší pole bohatou nabídku plodů – zeleninu, obiloviny i exotické ovoce. Po zemědělské exkurzi jsme zahájili dlouhý přesun k alžírským hranicím, do pouštní oblasti Erg Chebbi. V poušti na nás čekala karavana velbloudů. I přes teploty přesahující 40 °C jsme si dlouhou velbloudí jízdu užívali. Hrbáči nás dovezli do pouštní stanové osady. Zapadající slunce poskytlo úžasnou hru barev na plátně písečných dun. Měli jsme prostor blíže se seznámit s ostatními účastníky zájezdu. S Belgičanem Markem pracujícím v pivovarnickém koncernu jsme sdíleli stesk po pivu, seděli jsme na rozpáleném písku a o vychlazeném škopku jsme se bavili pouze v teoretické rovině. S Australanem Jessim jsme na strmých dunách soupeřili ve skoku do dálky. K večeři nám Beduíni připravili nečekaně tajine, který byl celkem chutný, přesto nám jíž začínal lézt krkem. Hvězdná obloha byla v poušti ještě famóznější než v horách. Po večeři a nočním pozorování pouště jsme s Terezkou zalehli ke spánku ve stanu na koberci pokrývajícím písek.

Den 8 až 9

Kvůli obav ze škorpiónů spala Terezka jako na trní. Já spal velmi dobře, nebýt budíčku před 5:00, spal bych celé dopoledne. Veldíky bylo ovšem potřeba osedlat brzy, abychom stihli jízdu za východu slunce. Ranní vyjížďka pouští měla taky něco do sebe, ovšem z polospánku jsem ji vnímal jen na půl. Ve vesnici, kde nocoval řidič naší posádky, jsme posnídali, umyli zuby a ulepení od potu a písku zahájili celodenní návrat do Marrakeshe. Byla za námi polovina našeho marockého dobrodružství. Chtěli jsme ještě navštívit sever a nejlépe se podívat i do španělské enklávy Ceuty a pak strávit pár dnů u moře. Celodenní návrat do Marrakeshe nám dal dost zabrat. Sice se nám pár krát povedlo usnout, ovšem byl to takzvaný rockový spánek, během kterého nám neustále padaly hlavy. Vypadalo to jako bychom vší silou trsali do rytmu hard rocku. Do Marrakeshe jsme dorazili kolem 19:00. V plánu bylo stihnout noční vlak do Tangieru, nejvěrnějšího města položeného u středozemního moře. Vlak jel v 20:00, na nádraží jsme dorazili těsně před odjezdem. Po krátké ovšem velmi intenzivní poradě jsme se rozhodli koupit si lístky do první třídy :). Příjezd do Tangieru dle jízdního řádu byl ráno v 6:15, takže jsme si mohli krásně zdřímnout. Plánovali jsme sice navštívit Ceutu, ale ve vlaku jsme od místních zjistili, že dostat se z Maroka do Ceuty je komplikovanější, než se zdá. Jelikož se jedná o hranici EU s třetí zemí, samotné překročení hranice zabere několik hodin. Plán bylo třeba pozměnit. Po příjezdu do Tangieru jsme tedy brzy ráno navštívili pouze pláž středozemního moře. Poté, co jsme tam několikrát pocítili závan svěží marocké moče, bylo jisté, že opravdu zvedáme kotvy a mizíme. Jako další destinaci jsme vybrali Chefchaouen, neboli modré město. Povedlo se nám celkem rychle chytit přímý spoj z Tangieru do modrého města a tak se jelo! Bylo ovšem třeba přetrpět pětihodinovou jízdu v neklimatizovaném sauna busu včetně zvracejících spolucestujících. Pak ještě 2 hodiny hledání hotelu (který neměl na webu uvedenou adresu) a mohli jsme vyrazit do říše modrých zdí. Chefchaouen stojí za návštěvu, nebesky modré stěny v kombinaci s malebnými obchůdky a zapadajícím sluncem jsou opravdu zážitek. Povečeřeli jsme v restauraci mimo centrum, kde by noha turisty nevkročila. Neříkám, že podnik splňoval hygienické standardy (evropské či jakékoliv jiné), ale tajine a čaj zde byli opravdu výborné. Procházkově jsme dorazili zpět na hotel a usnuli jako nemluvňata.

Den 10

Po velmi intenzivním, osmidenním objevování Maroka jsme si mohli říct, že jsme zemi projeli skrz na skrz. Bylo třeba zpomalit a kromě zběsilého objevování si užít i marockou pohodu. Pro tento účel jsme vybrali letovisko Essaouira, několikrát nám bylo toto město doporučeno. A navíc se nachází relativně blízko Agadiru – města našeho odletu. Byl v tom ovšem jeden háček, do Essaouiry je to cca 13 hodin cesty a lístky klimatizované autobusové linky byly zcela vyprodané. Poté, co jsme se vyspali do krásného dne modrého města, čekala nás dvanácti hodinová jízda fekálním saunabusem. V ceně jízdenky byl ovšem dávící orchestr spolucestujících, kteří zvraceli jeden přes druhého. Navíc bylo třeba přesednout v Cassablance na navazující bus. Asi sedmi hodinová jízda ve čtyřiceti stupňové plechové bedně a všudypřítomné marocké zvratky se podepsaly na naši náladě, především na náladě Terky, která bez ohledu na vedro musela mít oblečené dlouhé kalhoty. Jelikož jsme v Cassablance měli 6 hodin čas, mohli jsme si město prohlédnout. Jakkoliv honosně a oslnivě zní vyslovení názvu tohoto města, ve vnitru města je možné spatřit úplný opak. Nejdříve jsme se vydali směrem k mešitě Hasana II, jejíž minaret je s 210 metry nejvyšším na světě, interiér svatostánku pojme 25.000 osob a náměstí před mešitou nabízí prostor pro dalších 80.000 osob. Následovala procházka úzkými uličkami centra ve směru na stanoviště autobusů do Essaouiry. A to byl vlastně náš kámen úrazu. Mohli jsme sice proniknout do tajů Cassablanky, ovšem na úkor vystoupení z komfortní zóny. Když se řekne tenké uličky starého města, zní to romanticky. Přidají-li se k tomu na ulici vytékající exkrementy, všudypřítomné zkažené maso, rozšlapané zbytky ovoce, tisíce much a vos, žebráci a zdravotně postižení lidé různého druhu, přesouvá se romantika do zcela odlišné dimenze. Trvalo nám celkem dlouho, než jsme se vymotali z nekonečného labyrintu kulturně odlišného světa. Poté, co se nám to povedlo, šok, jež absolvovaly naše zrakové i pachové smysly způsobil stav psychické i fyzické nepohody. Po několika hodinách se nám povedlo dorazit na autobusové stanoviště. Zasaženi kulturním šokem jsme v nejbližší kavárně čekali na náš noční spoj do Essaouiry. V ten moment jsme ještě netušili, že zážitkům podobného druhu ještě nebyl konec. Společnost nabízející klimatizovanou přepravu opět nebyla k dispozici, ve 22:30 jsme tedy museli nastoupit do autobusu „nižší jakosti“. Z venku nevypadal zmíněný prostředek nejhůř. Jak se věci mají jsme ale zjistili, až po pár minutách od nalodění. Kapky potu hromadící se na zádech se začaly měnit v konstantní potní tok a potahy sedadel by mohly vyprávět, co všechno již za svůj život stihly nasáknout. Chorobu některých spolucestujících projevující se těžkým kašlem jsme nebyli schopni identifikovat a všechno dění kolem pozorovala havěť volně pobíhající po oknech. Za těchto podmínek nebylo lehké zamhouřit oči. Kolem 4 hodiny ranní jsme měli dorazit do Essaouiry, kde jsme měli dohodnuté ubytování u dalšího uživatele couchsurfingu.

Den 11

Rozlámaní a znechucení jsme nad ránem dorazili do Essaouiry. Pozitivní bylo alespoň to, že náš kamarád z couchsurfingu bydlel jen 400 metrů od autobusové zastávky. Na nic jsme nečekali a vyrazili jsme vyhledat jeho dům. Mapa ukazovala, že jsme na místě. Po odeslání smsky jsme se ovšem nedočkali žádné reakce, ta nepřišla ani po několika pokusech navázání telefonického spojení. Nezbývalo nám nic, než se vydat do ulic Essaouiry a ve 4:30 pátrat po možnostech ubytování. Poté, co jsme si prohlídli několik hotelů s hmyzem poskakujícím po pokoji či koupelně, povedlo se konečně najít relativně čistý hotel s přijatelných pokojem. Co bylo našim vysvobozením? Ne, nebyla to postel. Byla to vytoužená sprcha, na kterou jsme se po několika jízdách nechutnými dopravními prostředky nemohli dočkat. Pak jsme zalehli a za úsvitu upadli do kómatu.
Tímto opravdu skončil hektický maratón po marockém území. Čekala nás třídenní pohoda v letovisku Essaouira.

Den 11 až 13

Následující dny se nesly v rytmu přímořské pohody. Pozdní snídaně ve formě silného marockého mátového čaje, přesun na pláž, africkým sluncem způsobené popáleniny třetího stupně, krátké koupele ve studeném Atlantiku, vaření v hořáku na pláži, procházky místními tržišti, nechápavé pohledy na visící syrová hovězí stehna, večeře ve formě tajine a preventivní panák domácí pálenky před spaním. Na každém kroku nás provázelo vyjednávání o cenách, od ceny za kopeček zmrzliny, přes cenu kávy, po cenu za arganový olej či za využití lehátka a deštníku na pláži.

Den 14

Pohodička u Atlantiku se chýlila ke konci, bylo třeba směřovat zpět na město našeho odletu – Agadir, kde nás opět čekali naši kamarádi, se kterými jsme se potkali hned na začátku našeho marockého dobrodružství. Dopolední procházka Essaouirou na autobusové stanoviště znamenala naše rozloučení s městem. Hádejte, jaký autobus linky Essaouira-Agadir nás na stanovišti čekal? Ne, tentokrát ne. Tentokrát se nám povedlo ulovit lístky na klimatizovaný bus linky CTM, sen každého cestovatele po Maroku. V klidu jsme tedy zamířili do Agadiru. Cestou, která vede pobřežím Atlantiku, jsme si mohli užívat nádherné výhledy na členité pobřeží a pláže. V rušné čtvrti Agadiru (Inezgane), která nám byla již dobře známá, jsme u čaje čekali na našeho přítele Saida. Poté, co za soumraku dorazil, zamířili jsme tentokrát do jeho rodinného domu. Rodina Saida bydlí na okraji města, opět jsme mohli trochu přivonět k chaosu a divočině panující v místních ulicích. Jelikož celá rodina dodržující místní zvyky byla doma, musel Said poprosit Terku, aby se zahalila. V domě jsme mohli pozorovat mnoho kulturních odlišností a mnoho jsme se o životě místních naučili. Spali jsme v místnosti obvykle používané pro modlení. Ve stěnách vyřezávané ornamenty byly doplněny tradičními krajkovými látkami a na stole ležícím tlustým knižním dílem (Korán). Zvědavému Saidovi jsme povyprávěli naše zážitky z cest po jeho zemi a šlo se spát.

Den 15

Ráno jsme si mohli vychutnat tradiční místní snídani ve formě mixovaných ovesných vloček s vodou, solí, pepřem a muškátovým oříškem následovanou hrudkovitým kefírem. Mimochodem, vždy když si Said během snídaně odskočil do kuchyně, musel jsem misku Terezky (ať už pepřové vločky nebo hrudkovaný kefír) rychle sníst. Ummmm, dvojitá porce. Řeknu vám, že jsem si pošmáknul jako nikdy! Rychle očekávané střevní potíže se naštěstí vůbec nedostavily. Po snídani jsme vyrazili do města nakoupit něco na památku, prošli jsme si Agadir, na tržišti nakoupili vše potřebné a vydali se zpět k Saidovi. Doma nás čekal Saidův kamarád Hamza (který pro nás první den uvařil výborný tajine) a nabídl nám odvoz na letiště. Po obědě ve formě zeleninového kuskusu, který byl tentokrát již jedlý, jsme za všechno poděkovali, rozloučili se a s klukama vyrazili na letiště. Saida s Hamzou jsme samozřejmě pozvali na návštěvu Jablunkova, přestože jsme si byli vědomí jejich složitostí spojenými s vycestováním do Evropy.
Po vkročení do haly letiště jsme si promítli všechno, co jsme v zemí mátového čaje zažili. Zážitky to byly silné, mnohdy silné na tolik, že se nám do paměti zaryjí navždy. Nicméně, největší radost jsme měli z toho, že se vracíme domůůů :).