DEN 20
Jak už to tak bývá, skály jsou tvrdé, takže jsme byli po ránu dost rozlámaní. Spravila to ovšem velmi příjemná ranní koupel v moři s výhledem na historické město. Po posledních krátkodistančních dnech byl plán pro tento den o dost náročnější – překročit hranice s Bosnou, shlédnout starý most v Mostaru a navečer se dostat do Sarajeva. Po krátké procházce městem se šlo na to. Z Dubrovníku vede mnoho cest do všech různých směrů, proto jsem v duchu počítal s tím, že chytnout někoho do Mostaru, bude věc nelehká. Stopařský bůh stál opět při nás, neboť sotva jsem zdolal dlouhé schodiště vedoucí na cestu nad městem a ukázal vztyčený palec na první skupinku projíždějících aut, hned druhé zastavilo. Ani jsme nevěděli, zda vůbec stopujeme správným směrem, ovšem po otázce na směr jízdy, řidič odpověděl: „I am going to Mostar. And you?“. A hádejte, kam do Mostaru měl Stuart z Anglie namířeno? Samozřejmě, že ke starému mostu. V ten moment jsem opravdu začal věřit, že stopařský bůh tam nahoře určitě někde je. Je neuvěřitelné, jak se věci na tripu odehrávají a hodně zajímavé je zamyslet se nad tím. Při vystoupání dlouhého schodiště k cestě nad městem jsem měl v hlavě dost pesimistický koloběh myšlenek – kdo ví, jak dlouho se zase na tom rozpáleném asfaltu budeme smažit; může uběhnout několik hodin, než najdeme správnou odbočku ve směru na Mostar, atd. A asi za 48 sekund se realita změnila o 180°. Seděli jsme v autě, které jelo přímo k mostarskému starému mostu. A toto není ojedinělá situace, takhle se to na tripu prostě děje. To jsou přesně ty chvíle, které tvoří tento druh cestování velmi specifickým, jedinečným a luxusně nevyzpytatelným. Po dvouhodinové cestě mezi bosenskými kopečky jsme dojeli ke nstarému mostu. Během války byl v roce 1993 zničen a o 10 let později znovu přesně podle původního vzhledu postaven. Krásný starý muslimský most a křišťálově čistá řeka protékající pod ním si na pár hodin získali naši pozornost. Nebyl by to náš styl, kdybychom se zde nevykoupali. Byla to sice čistá voda z hor, ale její šestnácti stupňová teplota velmi rychle změnila barvu našich rtů. Zdejší atmosféra byla hodně rušná, místní kaskadér ukazoval, jak se skáče z 25 metrového mostu do řeky, kasakdéra za okamžik vystřídala demonstrace s palestinskou vlajkou a nápisem „Help to Gaza“. My jsme Mostařany nechali řešit jejich problémy a vydali se na – jak jinak než dlouhou – cestu za město. Docela jsme si postáli, asi po hodince a půl jsme konečně chytli stop a jelo se na Sarajevo. Vstřícný řidič, místní podnikatel, nás zavezl k tomu, co jsme potřebovali, pizzerce a hostelu. Najedli jsme se, ubytovali a vyrazili na město. Jelikož to byl náš poslední plánovaný checkpoint na tripu (pak už jsme chtěli bez větších zastávek dorazit domů), zasloužili jsme si oslavit to nějakým místním chmelovým mokem. Pod hradbami s výhledem na noční Sarajevo jsme popíjeli místní údajně nejlepší pivo Sarajevsko. Naše nálada stoupala přesně stejnou rychlostí, jako klesala hladina piva v láhvích. Když Sarajevsko došlo, vyrazili jsme pozdravit Ferdinanda a Gavrila Principa. Načasování nemohlo být lepší, neboť to bylo přesně 100 let od té doby, co byl první jmenovaný zabit tím druhým. Pak už následoval pohodlný spánek v hostelu. Úroveň únavy se dala výborně vypozorovat na Arturovi, nestihl se ani svléknou, ani přikrýt, usnul na posteli v mikině.
DEN 21
Tento den měl pro nás být pouze nezáživným transportním dnem bez zastávek. Plán byl jasný: „Cestu známe a neměníme směr, dojedem k lidem z Góralie až tam na sever.“ Po dopolední procházce Sarajevem a snídani na muslimském hřbitově, jsme emhádéčkem dojeli k výpadovce za městem. Když jsme začali stopovat, bylo už odpoledne. Ten den jsme se svezli třinácti auty. Těžko bychom tomu uvěřili, když jsme v 13:00 stáli na prvním fleku za Sarajevem. Systematicky jsme postupovali na sever přes města Zenica, Dobaj, Modriča, zde nás sympatický pár pozval na svatební hostinu, což jsme zdvořile odmítli. Někdy si ale říkám, že to mohla být dobrá akce. Snad příště. V Šamacu jsme hranici překročili opět po svých a zase jsme vstoupili do prostoru EU. V Chorvatsku byl průměrný ujetý distanc s jedním autem kolem 10 km. Stalo se, že jsme v autě strávili třeba jen minutu a půl. Každopádně: „Lepszi jak drótym do oka.“ Ze všech třinácti aut je nutno vyzdvihnout to poslední, respektive jeho posádku. Asi 20 km od maďarských hranic jsme už po tmě stopli rodinku mířící opět jen do pár kilometrů vzdálené vesnice. Rodiče a dcera v našich letech vypadali v pohodě, proto jsme se neváhali zeptat, zda bychom se mohli utábořit na jejich zahradě a přespat jednu noc. A tím to začalo. Po krátké poradě souhlasili. Cestou jsme se trochu sblížili a oni poznali, že jsme taky v pohodě. Nejenže nás nechali u nich přespat, ale pozvali nás dovnitř, kde jsme se seznámili s druhou dcerou a jejím přítelem a po chvilce nás čekala luxusní večeře. Rizoto, míchaná vajíčka, zelenina, ovoce, pečivo atd. Maminka dokonce kvůli mým vegetariánským nárokům udělala vajíčka na olivovém oleji a ne na sádle. Tím dobrodrůžo nekončilo, zašli jsme na pár piv do jedné místní hospody, jejíž název nám byl povědomý – Bolero. Po zavíračce se šlo zpět na zahradu, kde jsme ještě koštovali tatínkovu domácí rakiju a bílé víno. Po této smrští se sice spalo jako v nebi, ale už v tu chvíli jsem předpokládal, že po probuzení bude následovat spíše peklo.
DEN 22
Taky, že ano. Hned po zazvonění budíku jsem se cítil, jako by se mi v mozku prohánělo stádo koní. Naštěstí jsem na tom nebyl tak špatně jako Artur, tomu tam běhali mamuti. Za těchto podmínek jsme cítili, jak se náš cíl – dojet toho dne domů – vzdaloval. Připravená snídaně nás ovšem postavila zpět na nohy. Lepší zakončení tripu než potkat tyto super lidi, jsme si ani nemohli přát. Dokonce nás ještě zavezli z vesnice k 5 km vzdálené hranici s Maďarskem. Jejich pohostinnost a laskavost opravdu neznala mezí. Ani po tom všem nás naše štěstěna neopouštěla. Těžko se vám tomu bude věřit, ale po přechodu přes hranici se nám povedlo ulovit auto, jehož označením na SPZetce bylo písmeno A. Ano, byli to Rakušané a mířili až do Vídně. Jedním šupem jsme projeli Maďarsko a vyskočili jsme v Rakousku u odbočky na Bratislavu. Zbývalo nám jen nějakých 270 km a zdálo se, že už to lehce dojedeme až domů. Jenže neříkej hop, dokud… Už na tomto místě nás varoval rakouský policista, že stopování na dálnici je přísně zakázáno. Kývli jsme a zašli o pár desítek metrů dál a zkoušeli to znova. Tentokrát úspěšně, kousek před Trnavu nás hodil sympatický slovenský kuchtík a pak mladá maminka s dítětem do Trenčína. Tady 120 km od domova nás štěstěna opustila. Po dvou minutách stopování na dálnici, dorazil policejní vůz, nekompromisní slovenští policajti nás naložili do auta a odvezli na stanici. Pokuta nás neminula. S náladou pod psa, jsme dle příkazu kráčeli ke staré cestě do města a s nadšením jsme sledovali, jak se na nás řítí brutální bouřka. Kromě dvou hodin strávených čekáním „až to přejde“ jsme čekali ještě další dvě a půl hodiny na auto ve směru na Žilinu. Slovo Trenčín jsme proto od toho dne zařadili na seznam vulgárních slov. Když mě uvidíte zakopnout, nedivte se, že vykřiknu: „Trenčín!“. Ze Žiliny už to šlo hladce, dostali jsme se do Čadce, kde už na nás čekal můj tatínek Honzík :-), který nás dovezl zpět do GÓRALIE.