DEN 14
Ráno když jsme se loučili, dostali jsme balíček se snídani (tousty, mléko, ovoce). Takže opět nocleh se snídani jako v hotelu. Co víc si přát. Cílem tohoto dne bylo dostat se v Makedonni do národního parku Pelister ke stejnojmenné hoře vysoké 2601 m, kterou jsme chtěli druhý den pokořit. V Řecku nám stopování šlo docela bez problémů. Divili jsme se, proč má na hitchwiki tak špatné hodnocení – jen 2,5 bodů z pěti. Úplně jsme se divit přestali, když jsme s nápisem Florina stáli několik km za Edessou přes 4 hodiny. I když Bitola (město pod Pelisterem) nebylo daleko – asi 100 km, naše šance dostat se tam, rychle klesaly. Pro těžkou ignoraci řidičů jsme s tím praštili a šli na třešně. Sice jsme byli někde mezi malými vesnicemi na severu Řecka (pro stopování nic moc), útěchou byly zdejší ovocné stromy všeho druhu. Během tohoto našeho oběda jsem nahodil palec, když něco jelo. Vypadalo to zbytečně, ale nebylo. Zastavilo druhé auto. Asi padesátiletý Řek nás povozil horskými cestičkami, dokonce zastavil na parádním výhledu na hory a jeho vesnici, abychom si mohli udělat fotky. Tady nás vysadil, při pochodu vesnicí jsme zdravili místní horaly obracející seno. Moc hezké, jako v pohádce, ovšem vypadalo to, že zažijeme asi dvakrát za sebou zatmění měsíce, než tudy projede auto. Vydali jsme se tedy pěšky směrem k další asi 9 km vzdálené vesnici, která byla ještě menší než tato, takže vyhlídky jako blázen. Díky bohu se nám podařilo stopnout týpka, který nás dostal z této blamáže. Pak už jsme se pomalu ale jistě dokutáleli do Bitoly. Cestou jsme se svezli s retardovaným řidičem náklaďáku, znal jen jedno slovo –Macedonia. Na jakoukoliv otázku dopovídal tímto slovem. V Bitole jsme doplnili zásoby jídla, kousek se svezli taxíkem a vyšli pod Pelister na odpočívadlo 1610 m nad mořem, kde jsme si udělali oheň, poseděli u polévky a pivka a šli spát.
DEN 15
Nebýt jednoho zádrhelu, dalo by se tento den nazvat perfektním, ale i tak to stálo za to. Hned po svítání jsme vyrazili vzhůru, překonat 1000 výškových metrů. Kvůli mlze a docela husté oblačnosti bohužel nebylo vidět na vrchol Pelisteru ani na město. Doufali jsme, že než vylezeme na vrchol, tak se oblačnost roztrhne. Na tomto místě bych chtěl pochválit propracovaný a přehledný systém českého turistického značení. V Makedonii mají sice velmi jednoduchý systém, ale jinak je zcela na hovno. Pro úplně všechny trasy je jen jedna značka – bílý kruh s červenou značkou uprostřed. Takže, když dojdete na rozcestí, jste v prdeli. Zabloudit by se dalo velmi snadno. I přes to jsme po několika hodinách drápání do skal v mlze dorazili k vrcholu. Viditelnost byla asi 5,5 m. Řekli jsme si, že tomu dáme hoďku a snad se to zlepší, bohužel se tak nestalo a tak jsme se začali kutálet zpátky dolů. Kluci nahoře se asi slitovali, neboť se najednou během cesty ukázalo nebe a asi na půl hodiny jsme měli parádní výhled. Makedonie jako na dlani. Prošlo kolem nás několik Makedonců, vypadali jako znalci, tak jsem se neváhal zeptat na zkratku. Zdálo se mi totiž, že cesta jde zbytečně klikatě. Borci s radou neváhali a poslali nás rovně přes les. Přišlo mi to jako dobrý nápad, vypadalo to, že ušetříme spoustu času. Takže jsme spokojeně kráčeli zkratkou, teamová nálada byla dobrá. Ovšem jen do momentu, když jsme opustili oblast kosodřeviny s výborným výhledem a vstoupili do lesa. Nebudu chodit kolem horké kaše, začali jsme bloudit v rozlehlé makedonské divočině. Snaha zůstat v klidu se začala vytrácet poté, co kolem nás začal pobíhat místní divočák. Jeho skřeky na náladě moc nepřidaly. V ten moment jsme už věděli, že to s námi jde z kopce a to i doslova, sklon terénu byl minimálně 30%. Když jsme po dlouhé době konečně zahlédli lesní stezku a houbaře, spadl nám kámen ze srdce. Poradili nám kudy kam a asi za hodinu jsme konečně dorazili k základnímu táboru. Byli jsme rádi, že jsme nemuseli strávit noc v náručí divokého prasete. Výborná zkratka by se dala popsat slovy Radka Převrátila: bylo to sice dál, ale za to horší cestou. Sice bylo už 16 hodin odpoledne, ale pořád jsme doufali, že se zvládneme dostat k jezeru Ohrid. Naše dobrá karma naštěstí zůstala s námi a za 2 hoďky jsme díky balkánským superřidičům popíjeli vychlazené makedonské pivko na břehu jezera. Po koupeli při západu slunce jsme šli najít nějaké místo na spaní. Zaklepali jsme na dveře náhodného Makedonce a po rychlém shrnutí našeho příběhu jsme měli luxusní nocležiště s výhledem na hrad nad jezerem.
DEN 16
Hned po probuzení jsme byli vysmátí, obdrželi jsme parádní zprávu od Terezky – sehnala nám přes Couchsurfing ubytování v albánské Tiraně, kam jsme ten den chtěli dojet. Relaxační první půlka dne u průzračného jezera Ohrid nám opravdu bodla, na cestu se vyrazilo až kolem 15 hodiny. Šlo to složitě, dostat se k cca 30 km vzdálené albánské hranici nám zabralo asi 3 hodiny. Nikdo do dost neoblíbené Albánie nejezdil. Když nás chlápek vyhodil na makedonsko-albánské hranici s varováním, že kontroly zde můžou být docela přísné, vzpomněli jsme si na řeckou marjánku v mé krosně. Přece bychom jí ale nevyhodili, riskli jsme to a klaplo to. Když už bylo 18:30 a my pořád zaseklí na hranicích, s luxusním ubytováním v Tiraně zadara jsme se pomalu loučili. Ovšem stačila rychlá pomoc kamioňáka a albánsko-italského dědy a po 20. hodině jsme byli na místě. Albánie, na kterou jsem se nejvíce těšil, splnila moje očekávání. Krásná, nedotčená příroda, krásné kaňony a hory, všude chaos a vysmátí Albánci. Punk jak cyp! Nějakou dobu jsme kousek od centra čekali, až si nás Velký Omri z couchsurfingu vyzvedne. Slovo velký používám, jelikož 30-ti letý Izraelec Omri, který žije a pracuje v Albánii, je jeden z nejvíce velkorysých lidí, jaké jsem kdy potkal. Vyzvedl nás autem, vypral nám věci, zavezl nás autem, vždy tam kam jsme potřebovali, pohostil nás ve svém domě, kde jsme se opravdu cítili jako doma. Byli jsme u něj jako v bavlnce. Pohodlně bez krosen jsme se vydali vstříc noční Tiraně. Při hledání směnárny jsme narazili na Brita s jeho albánským kámošem. Velmi ochotný, ale perverzní Vladimír nám vyprávěl intimní zážitky se 150 kg vážící milenkou. Raději nebudu zabíhat do detailů, mohla by na vás přijít nevolnost. Dali jsme si s ním jedno pivko a šli jsme si po svých. Naše žaludky zažily velmi příjemný zážitek, když jsme jim tam dolů poslali výbornou pizzu. Pak jsme brnkli Omrimu, který pro nás bleskurychle přijel a pustil nám film na promítačce. Té noci jsme se krásně vyspinkali v jeho pohodlných postýlkách.
DEN 17
V poledne nás parádně odpočatých zavezl Omri ještě jednou do města, kde jsme se rozloučili. Jako nejlepší atrakci z celé Tirany nám doporučil lanovku na kopec Djati (1650 m.n.m.), odkud je luxusní výhled na město. Prováděla se zde ten den generální oprava, takže to vypadalo, že z vyhlídky nic nebude. Ovšem místní technik poradil, jak se tam dostaneme pěšky, dokonce navrhl, že si můžeme nechat krosny u něho doma. Toho jsme využili a už se zase šlo vzhůru. Varoval nás ale, že se odpoledne asi něco přižene. Podívali jsme se na nebe, které bylo bez jediného mráčku a pomysleli si, že týpek je sice velmi ochotný, ale asi to nemá v hlavě moc v pořádku a vydali se na cestu. Vyšli jsme jen na první lepší vyhlídku, až na Dajti jsme se nehnali. Po zdokumentování výhledu jsme se pomalu vraceli, když se najednou ozval hřmot a to už jsme si z našeho albánského kamaráda neutahovali. Opravdu to vypadalo na bouřku. A taky že přišla. Když se to rozjelo, zmokli jsme do minuty a dostali jsme i tvrdý výprask, přišly totiž „golfové“ kroupy! Zpět k Albánci domů se vrátily dvě zmoklé slepice, ten nás ale hned dostal do pohody, když vytáhl rakiji. Po pár pohárcích se šlo střílet na terč, pan domácí byl totiž bývalý voják. Cestou zpět do města nás ještě pozval na pivko Tirana a pak už jsme jeli směrem na Shkodër. Do tohoto čtvrtého největšího albánského města jsme dorazili ve 22:30 a vůbec jsme nevěděli, kde budeme spát. Po chvilce bloudění jsem prstem ukázal na dům s růžovou omítkou, to byla naše kořist. Zaklepali jsme na plechová vrata, otevřela nám maminka s tatínkem, kteří neuměli ani slovo anglicky, zavolali proto vzdělanou dcerku Mirzu. Té jsme vysvětlili, odkud jedeme a co všechno máme za sebou. Po krátké konzultaci s rodiči nás pozvali dovnitř. Nejenže jsme měli kde složit kosti, ale zasedli jsme ke stolu, který byl opět švédský. Marmeláda, sýr, pečivo, meloun atd. Albánie opět skórovala. Když jsme to do sebe ládovali, dorazil i bratr Mirzy Suhejl a jeho přátelé, se kterými jsme pak klábosili až do půlnoci.
DEN 18
Mirza se Suhejlem nám ráno ještě udělali prohlídku města, prošli jsme se malebnými uličkami a náměstími Shkodëru včetně svatyň, jak muslimských, tak křesťanských. Naši přátelé toho dne drželi půst (ramadán), nemohli se moc namáhat, na zdejší hrad jsme proto vyrazili už sami. Výhled na jezero, město a vše obklopující albánské alpy byl skvělý. V dáli jsme zase viděli naše kámoše – bouřkové mraky, museli jsme tedy šlápnout na plyn, pokud jsme nechtěli být zase jako slípky a chtěli splnit plán dne – dostat se do Budvy v Černé hoře. Jako první nám zastavili mladíci, kteří už z okna hlasitě hulákali: „Smoke marihuana!“ Tvrdili, že si dáme jointa na cestu a pak vyrazíme. Jenže vzápětí měli tak vyhulené hlavy, že nebyli schopni fungovat. My jsme ale museli, neříkám, že to s námi nic neudělalo, ale pořád jsme se snažili držet plánu. Trochu nevšední bylo, když jsme jeli s dalším řidičem, kterého Artur viděl jako šedesáti centimetrového trpaslíka. Když jsme dorazili k albánsko-černohorské hranici, v krosně byla pořád ta tráva od kluků ze Soluně, ovšem byli jsme zhulení, takže jsme mávli rukou a vysmátí prošli přes hranice. Docela bez problémů jsme dojeli do večerní Budvy. Dal jsem si pár temp v černohorském Jadranu a při pozorování západu slunce z mola jsme povečeřeli. V tomto vyhlášeném letovisku se flek na spaní našel překvapivě lehce. Noc tentokrát v klidu neproběhla, kvůli noční můře se mi podařilo roztrhat stan.
DEN 19
Polovina dne padla na vrub regeneraci – zaslouženému odpočinku na pláži v Budvě. Předpokládali jsme, že dojít na konec poměrně malé Budvy na stopařský flek bude hračka. Jenomže, jednalo se o horskou cestu mezi skalami. Výhledy na moře stály opravdu za to, ale bylo třeba našlapat 6 km než se objevil první flek pro stopování. Našim plánem bylo dostat se ten den do nedalekého chorvatského Dubrovníku. Sice jsme to zvládli jen na dvě auta, ale v jenom městě stopování zabralo 3 hodiny. Vysvobodil nás tehdy pár australských cestovatelů, kteří měli namířeno až do Mongolska. V Dubrovníku, krásném historickém městě, obklopeném mohutnými hradbami, jsme zažili každodenní klasiku – potkali jsme Poláky. Ať jste, kde jste, můžete být v největším zapadákově světa, vždycky odněkud zaslechnete polštinu. Po luxusním osvěžení ve večerním Jadranu, tentokrát chorvatském, jsme našli rovné místo na skalách a tam se utábořili. Na skladě byla pořád řecká marjánka. Když jsme se zamysleli, kolikrát ještě budeme překračovat hranice, svolala se valná hromada, která rozhodla, že je třeba se toho svinstva konečně zbavit. Při šumu vln bijících o naši skálu a světlech nočního Dubrovníku, absorbovaly naše plíce hustý kouř této léčivé rostliny. Pak se vedla dlouhá konverzace, která ovšem byla na úrovni našich neandrtálských předků. Usnuli jsme ani nevím kdy.