DEN 7
Sedmý den našeho tripu měl být jen nezáživným dnem zdlouhavého přesunu z Tel Avivu do Antalye s mezipřistáním v Istanbulu. Nakonec bylo vše jinak, ale o tom až za chvíli. Divíte se, proč jsme letěli tak složitě? My jsme se také divili, ale kupodivu let z Tel Avivu do 600 km vzdálené Antalye se dal nejlevněji sehnat přes 1500 km vzdálený Istanbul. Pro připomenutí, jako typ dopravy jsme tentokrát museli zvolit vzdušnou variantu z důvodu pokračující občanské války v Sýrii. Ráno jsme se na letišti probudili s dobrou náladou, neboť jsme předchozího dne obdrželi od jednoho z izraelských řidičů poukaz na vydatnou snídani v letištní kavárně ZDARMA. Takže jsme naše krosny (včetně zásob jídla) vesele poslali do podpalubí letadla s myšlenkou, že se kvalitně nadlábneme v letištní kavárně a 9ti hodinový přesun do Antalye zvládneme levou zadní. Ovšem když jsme si pak uvědomili, že je šábes a zjistili, že kavárna je zavřená. Dobrá nálada byla v tu ránu v pr****. K tomu se mi ještě podařilo ztratit smazávací stopařské tabulky, což situaci ještě více zhoršilo. Avšak lehce jsme doufali, že pověstná turecká pohostinnost a luxusní stopařské ohodnocení 4,7 bodů z 5 nás dostane zpátky do pohody. A taky že ano! Po několika minutách stopování u letiště v Antalyi, nás slovem HELLO pozdravil náhodný kolemjdoucí a vše se začalo ubírat k lepšímu. I když hello bylo jediné anglické slovo, které znal, tak to byl jeden z nejvstřícnějších a nejpřátelštějších lidí, které jsme potkali. Projeli jsme se s ním autobusem do centra a zeptali se, jestli neví o nějakém klidném, vylidněném místě pro nocleh ve stanu. Na to se otočil, šel a mávnul, ať ho následujeme. Naložil nás do auta a zavezl představit jeho rodině. Seznámili jsme se s matkou, bráchou, synovcem, neteří a několika dalšími členy rodiny, kteří nás pohostili melounem. Sami teprve připravovali hostinu, jelikož byl ramadán a proto, jak káže korán, čekali na západ slunce. Když si nás proklepli, opět jsme s borcem vyjeli do ulic města. Zavezl nás k jeho bytu, kde nás ubytoval. Navrhl, ať si jdeme s jeho synovcem projít město a že nás pak vyzvedne. A tak se šlo. Prošli jsme město křížem krážem, pokecali prostřednictvím google transtatoru se synovcem a jeho kámoši a pozorovali noční život v Antalyi. Díky ramadánu to zde opravdu žilo, stovky různých stánků se zbožím všeho druhu, hudba, kolotoče, zběsilá jízda motorkářů na chodnících. Když pro nás borec přijel, stavili jsme se ještě k jednomu stánku za jeho přáteli na pravý turecký černý čaj a pak už následoval jen pohodlný gauč a kvalitní osmihodinový spánek.
DEN 8
Tento den, dle mého názoru, můžeme v konečném hodnocení pravděpodobně zařadit do top trojky. Ráno jsme si dali očistu, rozloučili jsme se s našimi tureckými přáteli a vyrazili opět na cestu. Při nákupu v supermarketu jsme zjistili, že jejich plastové reklamní letáky jsou z jedné strany bez potisku a mohou tedy plně nahradit naše smazávací tabulky. Čili hned po ránu takové dobré zprávy. Během tradičního pochodu na okraj města, jsem naslepo vztyčil palec a ani ne ve čtvrtině cesty nám uprostřed města zastavil Kurd, který nás hodil na výpadovku. Zde se stopovalo již s cedulkou Denizli (město vzdálené asi 230 km od Antalye). Po nějaké době se nám podařilo stopnout přímý spoj. Nebyl to nikdo jiný, než sympaťák Ali a jeho pravá ruka Ismail, který se nám chlubil, že má za sebou již tři bypassy. Ali nás cestou učil základy turečtiny a v půli cesty polopouští jsme se stavili v oáze na dvojitou porci černého čaje. Během dýchánku nám Ali vyprávěl své cestovatelské zážitky a ukazoval jak je dobrý v kreslení map na ubrousky. Z Denizli jsme pokračovali na vyhlášený zázrak přírody, vápencové skály s minerální vodou – Pamukkale. Příroda si zde opravdu dala záležet. Nádherná vápencová jezírka ve spojení s parádním výhledem na místní dvoutisícové hory pro nás zajistili opravdu luxusní podívanou. Po koupeli v Pamukkale slunce pomalu ale jistě mířilo k horizontu. Naším cílem bylo zkusit se alespoň trochu přiblížit k městu Izmir. Po nějaké době stopování v ponořujícím se do šera Denizli se opět ukázala turecká pohostinnost v plné kráse. Zastavila nám třicetiletá businessmanka Mehtap, která pracovala pro pivovarnickou společnost Tuborg a měla namířeno do Salihli, asi 120 km od Denizli. Přestože anglicky znala jen nejzákladnější slova a fráze, s komunikací nebyly větší problémy. Samozřejmě jízda se zaměstnankyní Tuborgu nemohla proběhnout bez ochutnávky a nějaké té promile v krvi. V nejbližším marketu jsme se stavili pro tři kousky Tuborgu speciál, jeden pro každého. Na nějaké žvásty typu „alkohol za volant nepatří“ Mehtap nehraje. Cestou jsme udržovali konverzaci takzvaným anglicko-turecko-maloasijským dialektem, až jsme se dopracovali ke změně plánu. Mehtap se staví za svým přítelem do Izmiru (kterého by navštívila stejně následujícího dne) a když už tam pojede, my se taky svezem. Samozřejmě to udělala pro nás. A to není vše. V půlce cesty do Izmiru jsme sjeli z hlavní silnice a zamířili k restauraci. Tam jsme se měli posadit a jíst a pít co hrdlo ráčí. Díky tomu, že „vegetarián“ je slovo používané mezinárodně, nebyl problém Mehtap vysvětlit, že nejím maso. Náš stůl se dal označit jako švédský stůl, prostě jako v all-inclusive hotelu. Pečivo, jogurt, salát, rajčata, papriky, čili papričky, maso, míchaná vajíčka, dezerty, to vše bylo k dispozici, a jelikož (jak už určitě tušíte) nám bylo škoda nechat něco nazmar, téměř vše jsme zpracovali. Pak jsme vyrazili opět na cestu. V Izmiru nás Mehtap zavezla kde klidnému parku, ještě jednou jsme za vše poděkovali a šli spát.
DEN 9
Díky tomu, že v našem parku každý den zalévali stromy, tak jsme si dali ráno luxusní spršku a vyrazili do města. Jedna ze zastávek na našem tripu bylo antické město Efes. Mysleli jsme, že je to někde na okraji Izmiru, jenže během pochodu městem jsme zjistili, že je to až 70 km daleko. Dostat se na výpadovku směrem na Efes s více než třimiliónového Izrmiru byl docela nářez. Ale Turci opět zabodovali na plné čáře. Někde v centru Izmiru jsem nahodil palec a ani ne za minutu jsme seděli v bavoráku s pohodovým týpkem, který nás hodil k výpadovce. Stopování na Efes už bylo trošku složitější, jelikož jsme stáli na dálnici, ale taky jsme tam dojeli. Prošli jsme si ruiny starobylého města se dvěma amfiteátry a zachovalou antickou knihovnou a vyrazili pomalu zpátky. Nejlepší zážitek tohoto dne měl teprve následovat. Nebyla to žádná antická památka, ale broskvový sad s megózními broskvemi. Byly velké skoro jako grapefruity a tak sladké a chutné, že se to nechtělo ani věřit. Snědli jsme jich asi deset, až byla naše břicha k prasknutí a samozřejmě jsme odešli s výslužkou. Nikdy jsem nejedl lepší ovoce a těžko to něco překoná. Z Efesu jsme se dostali na několik „stopů“ zpátky do Izmiru a výjimečně jsme strávili druhou noc na stejném místě.
DEN 10
Po luxusní ranní sprše jsme si dali procházku k výpadovce ve směru na Burzu, kterou jsme chtěli ten den navštívit. Došli jsme na flek, kde byla i benzínka, takže abychom zdvojnásobili šance, rozdělili jsme se. Já jsem se šel poptat řidičů na benzínce a Artur stopoval. Pořád jsme byli v Turecku, takže vás jistě nepřekvapí, že jsme se moc nenačekali. Za chvilku Artur stopnul malého fiatka a zase jsme byli v pohybu. Inženýr agronomie zapnul wifi připojení a tak jsme si mohli dohledat potřebné informace. Když se dojelo k jeho cíli (asi 50 km před Bursou), pozval nás ještě na sýrový toust s tradičním tureckým jogurtovým nápojem Ayre. Takže jsme si zase pošmákli. Turci jsou prostě borci. Ovšem Ayre v kombinaci s naší vydatnou broskvovou snídaní mohl v našich střevech nadělat čoromoro, vzali jsme si proto preventivně tabletku živočišného uhlí, abychom se vyhnuli možným problémům. Následně jsme se dvakrát svezli kamionem a byli v Burse. Řekli jsme si, že se zde nechceme moc zdržovat a noc raději strávit u 60 km vzdáleného jezera Iznik. Navštívili jsme největší místní mešitu, která něco pamatuje, Bursa byla totiž prvním hlavním městem Otomanské říše. Při obchůzce místních zeleninových trhů jsme si jen posteskli, že u nás takových tržišť moc nenajdeme. Tady jsou totiž na každém rohu. Pak nás zastihl poprvé na tripu déšť. Schovali jsme se pod střechu a pozorovali, jak si místní muslimové myjí nohy před vstupem do mešity. Když srážky ustaly, vydali jsme se kam? Nečekaně na okraj města. Cílem bylo dojet k jezeru Iznik. Stopli jsme týpka, který vypadal jako náčelník bojové jednotky Talibanu a taky se tak tvářil. Kámen nám spadl ze srdce, až když jsme vystupovali, nepatrně se totiž pousmál. Ocitli jsme se asi 3 km od jezera Iznik, ale hnala se na nás bouřka. Asi bychom pěkně zmokli, kdybych nenatáhl ruku se vztyčeným palcem a nestopnul první auto. K jezeru jsme dorazili ve 20:30, pozdravili jsme místní muslimskou rodinku, která už připravovala hostinu po náročném dni ramadánu. Zanedlouho se s námi přišel rozdělit otec rodiny, a jelikož to byla kuřecí křídla a nějaký salám, dal si do nosu jen Artur. Po večeři jsme si vzpomněli, že náš přítel myslivec je z toho nekonečného cestování už unaven a několika panáky jsme ukončili jeho trápení. Místní majitelé bufetu nám dovolili přespat v altánku. Ještě že tak, bouřka totiž řádila celou noc.
DEN 11
Cílem tohoto dne bylo dostat se do Istanbulu (asi 180 km) a sehnat si tam nocleh. Cesta začala slibně, stopli jsme traktor. Jel sice jen kousek, ale vyrazit od jezera k Istanbulu na vlečce traktoru rychlostí 25 km/h, byl parádní začátek. Hned na to jsme stopli kurdského řidiče kamionu, se kterým jsme 100 km trsali na luxusní hudbu, a který nás vysadil ve městě Izmit. Odtud jsme už chytli přímý spoj do Istanbulu. Řidič nám půjčil tablet, takže jsme si zabookovali hostel v Istanbulu za luxusních 170,- Kč. Turek nás hodil až k bráně Evropy, neboli úžině Bospor, kde jsme se nalodili a opustili Asii. Takže jsme byli už SKORO doma. Málem bych zapomněl na Hulka! Megózního basketbalistu, vysokého 2,05 m, který nám koupil lístek pro přelodění (když viděl, jak nemůžeme přijít na kloub automatu s jízdenkami). Vedle tohoto 145 kilogramového obra vypadal Artur jako trpaslík, o sobě ani nemluvím. V evropské části jsme našli hostel, ubytovali se a vyrazili do města. Zaměřili jsme se jen na ty nejznámější památky a atrakce. Vydali jsme se k obrovskému tržišti Grand Bazaru. I když jsme si nechtěli nic koupit, zkusil jsem smlouvat. A podařilo se mi po delším handrkování se stánkařem usmlouvat cenu kartónu tabáku do vodní dýmky ze 70 lir na 30 lir. To už byl ale prodavač s nervy v kýblu, začal jsem už přemýšlet, na jaké číslo budu v Turecku volat o pomoc, až ho klepne pepka. Po Grand Bazaru jsme vyrazili ke dvěma velikánům Sultan Ahmed mešitě a Hagii Sofii. Bohužel jsme nestihli otevírací dobu v Sultan Ahmed mešitě, takže jsme se nepodívali dovnitř. Nakonec nám úplně stačilo obdivovat její mohutné zdi a věže zvenčí. Fenomenální pohled. I když je o nějakých 1000 let mladší než Hagia Sofia, zapůsobila na mně více než její starší ségra. Ovšem pomyšlení, že Hagia Sofia (původně křesťanská svatyně) zde stojí již 1500 let, je také dech beroucí. Navštívili jsme ještě velký trh s kořením a bylinkami, kde jsme si nakoupili čaje. Pak jsme se rozhodli, že je třeba vyškrtnou nějakou položku ze seznamu věcí, které chceme na tripu spáchat a tak jsme se vydali do kuřárny nargilé neboli vodní dýmky. Po úspěšném vyjednávání ohledně ceny jsme se pohodlně usadili a čekali na onu arabskou specialitu. Za několik minut už byla na stole. Jelikož Artur není takový milovník vodní dýmky jako já, všechno to musely oddřít jen moje plíce. A tak jsem asi hodinu vdechoval a vydechoval hustý bílý dým s jablečnou příchutí. Když mi dým vycházel snad už ze všech otvorů, vydali jsme se zpět na hostel, kde nás po dlouhé době čekala normální postel.
DEN 12
Dopoledne jsme si šli ještě jednou lehce projít město, pak jsme vyzvedli krosny a vyrazili městskou dopravou za město na stopařský flek. Tentokrát bychom to pěšky opravdu nezvládli, Istanbul není Brno. Realistickým cílem tohoto dne bylo dostat se do Řecka. Optimismus nás ale neopouštěl a tiše jsme doufali, že bychom mohli dojet až do 600 km vzdálené Soluně. To bylo opravdu téměř nemožné, jelikož jsme na flek za městem dorazili až v 17 hodin. Po malých kouskách jsme se plynule blížili k hranicím. Ovšem z ničeho nic nás zastavila policie. Turek, se kterým jsme jeli, byl asi mafián, jelikož mu vojenská policie odstavila auto a zabavila klíče. Pro nás by to žádná újma nebyla (byli jsme stále v Turecku, takže stopnout si další auto nebyl problém), kdybychom v tom zabaveném autě nezapomněli GO-PRO kamerku. Začali jsme hledat policejní stanici nebo nějaké policisty, ale marně. Pomalu jsme se se ztrátou kamery smiřovali, až najednou přijel policejní vůz s místním náčelníkem. Po diskusi s ním se Arturovi podařilo kameru vyjednat zpět. Takže jsme byli happy a po chvilce jsme pokračovali směrem k hraničnímu městu Ipsala s dalším Turkem. Přímo na turecko-řeckou hranici nás hodili dva vysmáti pohodáři, pro kterých to byla sice zajížďka, ale jak říkám, to je Turecko. Skoro nám ukápla slza, že jsme tuto zemi už opouštěli. Při západu slunce jsme pěšky překračovali hranice a zdálo se, že pohodový vstup do Řecka už nám nic nepřekazí. To jsme ale ještě nevěděli, že turečtí pohraniční vojáci mají vygumované hlavy. Vystartovali na nás s kalašnikovy, pod nosy mumlali něco, že pěšky dál jít nemůžeme, musíme si prý něco stopnout v mezihraničním prostoru. Jelikož jezdili jen kamioňáci, kteří oficiálně mohou vzít jen jednoho spolujezdce (normálně vezmou dva, jenže na hranicích by dozajista platili pokutu), měli jsme docela problém. Jenže my nejsme co? Nejsme žádní amatéři. Proběhla týmová porada a rozhodli jsme se rozdělit, budeme stopovat po jednom. První půjde Artur a až odjede, přijde řada na mně s tím, že si dáme sraz za řeckou hranicí. Finta zafungovala a za 15 minut jsme byli na území Řecka. Vypadalo to, že pro tento den je to konečná. Chtěli jsme se ale odtamtud dostat, jelikož zdejší hustota výskytu komárů byla větší než hustota zalidnění v Singapuru. Podařilo se nám se dvěma Řeky vzdálit asi 10 km od hranic na místo, kde by se dalo v klidu přespat, ale pro další posun nic moc, jezdilo zde jedno auto za pět minut. I když byla tma jako v pytli, řekli jsme si, že to ještě chvíli zkusíme. Věřte nebo ne, hodinu před půlnoci na takovém mrtvém fleku se nám povedlo odpálit „homerun“. Stopli jsme rockový kamion, jehož řidič si liboval ve staré rockové klasice. A s tímto rockerem jsme při poslechu Highway Star od Deep Purple doplachtili až do Soluně. Tato 400 km jízda stála opravdu za to. Vyhodil nás na periferii města ve 4 hodiny ráno. Docela nám trvalo, než jsme se dostali na pláž, která byla také na periferii, ale úplně na opačné straně města. Stihli jsme to tak akorát na východ slunce, který jsme zdokumentovali a šli si konečně po náročném dni zdřímnout.
Po tříhodinovém šlofíku a ranní plavecké rozcvičce v moři se šlo navštívit 1,7 milionové Thessaloniki. Jako vždy jsme se zaměřili jen na to nejdůležitější, takže pobřežní promenáda, White tower (starobylá obranná věž, která po staletí vítala mořeplavce při vplouvání do města), staré město s hradem na kopečku a parádním výhledem na město. Během siesty na hradbách jsme narazili na dva místní týpky, kteří popíjeli pivko a zrovna smotávali jointa. Samozřejmě nás pozvali na kus trávy z jejich vlastní zahrádky, my jsme ovšem museli odmítnout, čekal nás totiž nelehký úkol dostat se z města na flek a s odpáleným mozkem bychom se těžko zorientovali. Už jsem podobnou věc zažil v Amsterodamu s Terezkou a nerad bych to zažil znovu. Chlapci ovšem trvali na tom, že si musíme vzít špetku alespoň na cestu, což jsme odmítnout už nemohli. Vybaveni špetkou trávy jsme se vydali na okraj města. V plánu bylo jet na sever směrem na Makedonii neboli FYROM – řecké označení pro tuto zemi. Postupovali jsme po malých kouskách, stopli jsme i autobus a jeden z řidičů popsal velmi pozitivně jeho pocit z nás. Řekl, že v našich očích vidí dobro a podle toho jde poznat, že jsme správní hoši. Dojeli jsme do Edessy, byla už tma, takže bylo třeba najít místo na spaní. Ani teď nás neopustila štěstěna. Na chodníku jsme se zeptali kolemjdoucí starší paní, kde bychom našli nějaký park na spaní. Její plynulá angličtina napovídala, že asi není zdejší. Sice se zde narodila, ale žije v Kanadě. Ubytovala nás na dvorku pod svými okny, nechala nás nabít si telefony a vyprávěla svůj příběh. Dobří lidé jsou prostě všude.
2024 ©