Náš trip začal tak, že mně naši hodili k Arturovi do Třince, což nám mělo zajistit lepší výchozí stopařskou pozici než v Jablunkově. Ovšem po příjezdu následovalo mé udivení: „To ses teda sbalil hodně úsporně, když jsi tam narval i stan?“ Artur na to: „Jak stan? Ten jsi měl brát přece ty?“ Takže naší výchozí pozicí byl ve finále stejně Jablunkov. Ostatně tak to má být. V Jablunkově se Artur sotva stihl vyvenčit a už jsme seděli v autě dvou podnikatelů z Karvinska. Obdrželi jsme od nich velmi užitečné informace o izraelsko-palestinských bombových atentátech, únosech, mučení turistů a raketových útocích. Z Třince jsme pokračovali do Frýdku, kde jsme si hodinku postáli, ale za to jsme stopli pana docenta z dopravní fakulty ČVUT, který nás svezl až do Poděbrad. Odtud nás zavezla do Prahy velmi mladě vypadající bruslařka, která si získala náš obdiv, neboť ji běžel již 39. rok. V Praze jsme si na břehu Vltavy dali dvě vychlazené orosené odměny a zamířili na Vašíkovo letiště, kde jsme se na lavicích vyspinkali do růžova.

DEN 2

Ráno v 6:05 jsme bez problémů vzlétli, zamávali Vašíkovi a opustili ČR. Na Letišti v Tel Avivu prováděli izraelští agenti výběr cestujících pro výslech a prohledání zavazadel. Hezky jsme se na ně usmívali, asi proto nás nechali jít. Z letiště Bena Guriona, který nás vyprovodil k východu, jsme vyrazili hledat první stopařský flek ve směru na Jeruzalém. Po chvilce užívání si čtyřicetistupňového teplíčka Artur poznamenal: „Kurva, to je hyc“ a v tu ránu jsme seděli v klimatizovaném autě starší paní v klobouku, která měla namířeno přesně tam kam my. Od asi 60-ti leté Izraelky původem z Los Angeles jsme se dozvěděli zajímavé věci o její zemi, vyhodila nás přímo u směnárny, kterou jsme ovšem přehlédli a tak jsme zamířili na poštu, kde se dalo taky směnit peníze. U vchodu jsme cvakli na monitor a obdrželi jsme pořadové číslo 194, ovšem informační tabule s čísly nefungovala a hlasové vyvolávání čísel bylo v hebrejštině, takže jsme byli v pohodě. Poštu jsme po několika minutách opustili a směnili peníze u money changera. Uznali jsme, že stopovat šaliny by asi nešlo, tak jsme si koupili lístek a jeli směrem na Old City. Při pochodu přes historické centrum Jeruzaléma, obklopeného mohutnými hradbami, jsme obdivovali jeho krásy. Pak jsme dorazili k nejnavštěvovanějšímu a nejposvátnějšímu místu – Zdi nářků. Usadili jsme se ve stínu a dlouho s podivem pozorovali modlící se Židy. Jejich pohyby při modlitbách vypadaly, jako by trsali na hudbu od Bee Gees. Samozřejmě jsem musel z blízka nafotit jejich zarostlé hlavy s copánky a jarmulkami, což šlo úplně luxusně díky kvalitnímu zoomu Arturova Canonu. Po více než hodině jsme šli vložit papírek s přáním mezi kameny zdi a prohlédli si zeď zblízka. Prostor pro modlení před zdí byl rozdělen neprůhledným plotem na dvě části. Jedna pro muže, druhá pro ženy. Bohužel jsme se přímo nedostali k nejznámější památce Jeruzaléma – Skalnímu domu (Dome of Rock), byl totiž již zavřený, tak jsme si jej alespoň prohlédli z hradeb. K večeru jsme začali hledat výpadovku směrem na Mrtvé moře. Při pochodu na okraj města jsme procházeli přes palestinskou část města. Jeruzalém je totiž rozdělen na část židovskou a palestinskou a začíná zde palestinská autonomní oblast, která se táhne na východ k Mrtvému moři a řece Jordán, za nimiž je už Jordánsko. V palestinské části jsme měli možnost pozorovat zajímavý jev. Zrovna zapadalo slunce a ze zdejší mešity se začal napříč ulicemi šířit docela strašidelný hlas Muezzina, ohlašující čas pro modlitbu a zároveň ukončení půstu, který začne opět po východu slunce. Byl totiž ramadán a tak se Arabové začali zvedat a zamířili do svých domovů. Po chvíli jsme už slyšeli jen cinkání příborů a talířů. Konečně se mohli nadlábnout. Všechny kolemjdoucí jsme zdravili a oni s nechápavým a usměvavým pohledem pozdrav opětovali. Muselo to vypadat dost zajímavě – dva týpci s krosnami si kráčeli palestinskou čtvrtí mezi rozbitými auty, horami odpadků, hořícími kontejnery a mávajícími Araby. Zanedlouho jsme konečně došli k nájezdu na hledanou výpadovku. Všude byli policisté nebo vojáci, ale naštěstí nás po delší chvilce svezl hodný Arab na mnohem lepší místo mimo město. Tam se nám podařilo domluvit s mladým Izraelcem, který nás svezl na benzínku vzdálenou asi 10 km od Mrtvého moře, tam jsme na zemi mezi atrakcemi pro děti – autíčkem a helikoptérou – strávili noc spolu s kamarády komáry, kterým se v noci nechtělo spát, ale pít krev!

DEN 3

Brzy ráno jsme se podívali na východ slunce a stopem dojeli k jednomu resortu s pláží. Museli jsme počkat na otevíračku v 8.00, pak jsme si to namířili přímo k přesolenému jezeru 400 m pod hladinou moře. Je to přesně takové, jak se vypráví. Voda je tady tak slaná, až je z toho na blití a opravdu není problém lehnout si na hladinu a dát si šlofíka. Je totiž tak hustá, že nadnáší a po narovnání těla do svislé polohy, jsou nohy automaticky tlačeny zpět na hladinu. Spáchání sebevraždy je zde velmi nelehký úkol. Pokud byste se v Izraeli opravdu rozhodli pro smrt utopením, doporučujeme spíše sladkovodní Galilejské jezero. Po koupeli jsme díky zdejšímu léčivému bahnu pocítili, jaké to je být člověkem negroidní rasy a pak už jsme jen odpočívali a nabírali energii pro další cestu. Odpoledne jsme po kvalitně rozpálené silnici vyrazili k stopařskému fleku. V plánu bylo dostat se do města Tiberias. Po několika minutách na fleku se nám podařilo stopnout sympaťáka s příjemně vychlazeným interiérem, který nás svezl k odbočce na Tiberias a varoval nás: „Nestopujte auta s jinými než žlutými SPZkami, auta s bílými a zelenými SPZkami řídí často velmi nebezpeční Arabové a vzhledem k nedávným útokům na stopaře to opravdu nedělejte.“ Přikývli jsme, poděkovali a vystoupili. Na dalším místě nám zastavilo auto s bílou SPZkou a my vesele nastoupili. I přes bílou SPZku a arabského týpka to byla pohodová jízda a samotný řidič byl úplně v klidu, dal nám napít a nechal nás nabít mobil. Na dalším fleku jsme stáli docela dlouho, nedařilo se, až nám nakonec zastavil taxík, se kterým jsme nejdříve nechtěli jet, ale když jsme cenu usmlouvali na nějakých 120,- Kč (za cca 100 km), tak jsme neváhali a jeli do Tiberias. Již po několikáté jsme dostali kázání, jak je stopování v palestinské oblasti a celkově v Izraeli nebezpečné i od tohoto muže. V těchto dnech je Izrael opravdu oficiálně ve válce s Palestinou. Aby nás o tom přesvědčil, jako důkaz vytáhl z přihrádky svůj nablýskaný kvér, který měl připravený na své palestinské spoluobčany. Už se stmívalo a tak jsme na pláži u Galilejského jezera hledali nějaké místo na spaní. Rozhodli jsme se, že vylezeme na věž plavčíků a přespíme tam. Vykoupali jsme se a vzápětí dorazily dvě stopařky. Odkud byly? Z Hradce Králové. Pokecali jsme, vyšplhali na věž a šli spát.

DEN 4

Ještě před svítáním jsme měli neohlášenou návštěvu. Poté co správce místní pláže zjistil, že jsme se dostali přes jejich propracovaný systému zabezpečení, čili vyšplhali po okně na patro plavčíkovy věže, zastavil se na pokec. Trošku tam hulákal, ale když jsme řekli, že jsme křesťané, tak se zklidnil. Slezli jsme a asi v 5:50 jsme si šli opět zaplavat do nádherného galilejského jezera. Rozloučili jsme se s kolegyněmi a vyrazili do 3 km vzdáleného města Tiberias. Dokonce na tento kousek nás přibral místní Hebrejec a oznámil nám, že kromě parádního galilejského jezera, není v Tiberias co dělat, takže jsme celé dopoledne strávili opět u té sladkovodní louže. S vidinou 4-5 km pochodu rozpáleným městem k stopařskému fleku směrem na Nazareth se nám z „ideálně vychlazeného klobouku“ vůbec nechtělo. Bohužel se nedalo nic dělat, museli jsme se držet plánu a vydat se na cestu. Prvních cca 250 m nám to šlo poměrně dobře, pak už jsme se jen potili jako hovada. Když jsme konečně došli na přijatelný stopařský flek ve směru na Nazareth, míra vlhkosti našich triček byla téměř stoprocentní. I když docela foukalo, tak asi po 30 minutách stopování jsme se díky více než 40 stupňové teplotě a opékajícímu slunci cítili jako sardinky v oleji. Pak už naštěstí netrvalo dlouho a přibrala nás starší paní a svezla nás o neuvěřitelných 3000 m dál. Na dalším fleku jsme se také docela načekali, než nás vyzvedl introvertní Žid ve středních létech. Moc jsme si tedy nepokecali, ale měl octávku, takže dobrej kluk. Nakonec nás do Nazarethu hodil sympatický křesťanský mládenec, kterému patří obzvláště velké poděkování. Zavezl nás ke směnárně, počkal, až si vyměníme peníze, pak nás hodil k ovocnému trhu, kde jsme si koupili meloun a speciální místní švestky a ve finále nás ještě svezl do centra. Po zpracování poloviny sedmikilového melouna jsme přišli na to, že se po stopách Ježíše Nazaretského vydáme až další den dopoledne. Vydali jsme se tedy hledat nocležiště. Naštěstí jsme narazili na partičku místních mládenců, kteří nám výborně poradili, ať to zkusíme na kopečku s kostelíkem, který nebyl daleko od centra. Během cesty směrem k vrcholu jsem si představoval zástupy bezdomovců, vyzbrojených krabicovým čučem. Přesně tak by to vypadalo, kdybychom se nacházeli v ČR. Ovšem opak byl skutečností, slovy Artura – byla to naše oáza klidu. Nikde nikdo, jen my, luxusní výhled na město a náš přítel jménem Stará myslivecká, který pomalu ale jistě vysychal. Byla to zatím nejklidnější noc, až na občasné pekelné skřeky z mešit, nás nic nerušilo.

DEN 5

Artur si toho dne přivstal, aby stihl nafotit východ slunce nad svatým městem Nazareth. Kolem osmé hodiny jsme vyrazili na nákup, obnovit docházející zásoby jídla. A pak už hurá za Ježíškem. První zastávkou byla bazilika Zvěstování, kde Marii oznámil Archanděl Gabriel onu radostnou novinu, že právě ona bude nosit Ježíška v bříšku. Následně jsme navštívili kostel sv. Josefa, místo, kde údajně Ježíš vyrůstal a žil až do svých 30-ti let. Stavili jsme se ještě na několika svatých místech, mezi kterými jsme narazili na bezzubého, vrávorajícího Araba, který nám zdvořile nabídl nocleh v jeho domě a špetku hašiše (ten byl asi jednou z příčin jeho pozoruhodného stavu). Po zdvořilém odmítnutí jsme se vydali na standartní pochod na okraj města s cílem dostat se stopem z Nazaretu nejlépe až do Tel Avivu. Tento cíl se hodně vzdaloval, když jsme po dvou hodinách stopování byli pořád v rozpáleném svatém městě. Nakonec to dopadlo výborně a po třech rychlých stopech s chovatelem koní, obchodníkem z Eilatu a přátelským židovským, pravděpodobně alkoholikem (vzhledem k širokému sortimentu alkoholických nápojů v jeho kufru) jsme se ocitli v centru Tel Avivu. Cestou na vyhlášenou pláž jsme si koupili dvě pivka, která jsme si na pláži zaslouženě vychutnali, ovšem tento proces netrval déle než dvě minuty. Stejnou rychlostí jako rakety mířící k nám z pásma Gazy jsme vletěli do vln Středozemního moře. Pohodička na pláži měla bohužel po setmění skončit. Nejprve jsme na požádáni noční hlídky museli sbalit stan a také jsme dostali varování, že kromě komárů můžeme být během noci vyrušování zloději. Téměř celou noc jsme proto místo spaní strávili přemisťováním se a snahou odstrašit kolem nás motající se zlodějíčky.

DEN 6

Po probdělé noci jsme byli ráno celkem vyřízení, půjčili jsme si tři lehátka a snažili se dělat to, co nám v noci nevyšlo. Avšak po pár hodinách dorazil černý beach boy a chtěl za vypůjčení cca 400,- Kč. Lehátka jsme tedy kvůli našemu nízkému rozpočtu vrátili. Naše plážová siesta byla ovšem znenadání přerušena a to zvuky evakuačního alarmu a informací hlasatele, že se na Tel Aviv blíží rakety odpálené z pásma Gazy. Měli jsme možnost pozorovat, jak se izraelskému obrannému systému podařilo sestřelit nepřátelské rakety ve vzduchu. Tehdy při nás stáli všichni svatí, neboť na druhý den již nebyla úspěšnost izraelské obrany stoprocentní, nepodařilo se zlikvidovat všechny rakety, což přineslo oběti na životech civilistů. I když jsme původně měli v plánu pěší prohlídku Tel Avivu, rozhodli jsme se raději pilně věnovat plážovému relaxu. A to z toho důvodu, že náš soused z vedlejší deky konstatoval, že v Tel Avivu se dá dělat jen dvě věci – ležet na pláži nebo chlastat v baru. Ne že bychom byli nějací fanatičtí odpůrci alkoholu, ale v hospodách jsme se naseděli dost během semestrů. Až kolem šesté hodiny jsme vyrazili hledat stopařský flek ve směru na letiště. To nám zabralo hodinku a půl, slunce už zapadalo, takže jsme začali pochybovat o tom, jestli se večer stihneme dostat na Ben Gurionovo letiště, ze kterého nás čekal let do turecké Antalaye a pak více než 3,5 tis. km dlouhá stopařská pouť domů. Překvapivě jsme se stopem dostali velmi rychle až ke dveřím našeho terminálu. Našli jsme si tiché, vylidněné zákoutí a tam přečkali noc.