Gruzie: Kavkaz 2015

Gruzie: Kavkaz 2015

    Mnoho cestovatelů během života mění své zaměření z měst na přírodu. Ne že by civilizační centra neměla turistům co nabídnout, ale přece jen krásy přírody, tak jak byly stvořeny, přinášejí silnější cestovatelské prožitky než velká uspěchaná města, kde se každý žene za svým „štěstím“. Ostatně mnoho z nás ve městech tráví většinu svého studentského a pracovního života. Samozřejmě města jako Paříž, Amsterdam, Praha či Moskva patří do výkladní skříně mnoha cestovatelů, avšak díla přírody nahradit nemohou. Vzhledem k tomu, že mé cesty v předchozích létech vedly spíše do měst, bylo potřeba tento nepoměr změnit.  A jelikož jsme s klukama neměli na kontě pokoření žádné významné hory, rozhodli jsme se s Arturem, Jakubem a Adamem, že nějakou pokoříme.
   Vybrali jsme si ne jen tak ledajakou – jeden z osmi kavkazských pětitisícových vrcholů – Kazbek neboli Mkinvartsveri, tak zní jeho název v gruzínštině. Myšlenka o pokoření třetí nejvyšší gruzínské hory se v mé hlavě zrodila již o dva roky dříve, kdy jsem v zimě s kamarádem Michalem navštívil Gruzii poprvé. Tehdy jsme od středověkého kostelíka Sameba, který pyšně stojí nad údolím kavkazské vesnice Stepansninda, hleděli k vrcholu mohutné hory Kazbek, ze které dle legendy přinesl Prométheus lidem oheň jako dar od bohů. Nápadu pokusit se zdolat 5047 metrů vysoký štít byl přiřazen termín – červen 2015.

DEN 1 (19.6.2015)

    V červnu, když už byly letenky zaplacené, všichni členové naší výpravy dennodenně studovali literaturu o horolezeckém vybavení, uzlech, obtížnosti výstupu na Kazbek, počasí na Kavkaze a potřebném vybavení do hor. Nevěříte? Ano, přesný opak byl pravdou. Nebýt našeho náčelníka, otrlého horského jezevce, rodáka z Mostů u Jablunkova Jakuba M., byli bychom až po uši v loji a jeli bychom do gruzínských hor jako Alenky do říše divů. Kluci na tom byli o něco lépe, balili se s dostatečným předstihem. Já jsem dorazil z Brna domů dvě hodiny před plánovaným odjezdem na letiště, takže na balení moc času nezbylo. Zvolil jsem variantu ultralehké výbavy bez jakýchkoliv zbytečností, jako jsou třeba pohory a namísto nich jsem si sbalil provzdušněné tenisky značky Adidas. To jsem ještě netušil, že touto volbou může být ohrožena budoucnost mých dolních končetin. Kolem sedmé večer jsme se nalodili k Honzíkovi do auta a vyrazili směrem na Katowice - Pyrzowice, odkud nás měl přibrat  wizzairovský airbus do gruzínského Kutaisi. Po absolvování letištní kontroly jsme netrpělivě čekali na odlet, ke kterému mělo dojít ve 23:25 středoevropského času. Všichni jsme se na Kavkaz moc těšili, ovšem nejvíce náš náčelník Jakub, který ze samého štěstí vypil v čekárně čtyři kousky patnáctistupňového piva Dębowe Mocne.

DEN 2

    Po úspěšném přistání jsme se v šest hodin ráno s namoženým krčním svalstvem a nejasným plánem, jak se dostat do 350 km vzdálené horské vesnice Stepansninda, vydali do spárů širokonosých gruzínských taxikářů. Původní autostopařský plán padl po tom, co se naskytla možnost jet za přijatelnou cenu do cílové Stepansnindy taxíkem. Vezli nás ukrajinští Gruzínci Niestor a jeho bratr Bill, který nápadně připomínal stejnojmenného Boratova retardovaného bratra. Dodnes lituji, že jsme se ho nezeptali, zda náhodou nemá kazachstánské kořeny.
   Cestou jsme se stavili, v rodišti soudruha Stalina ve městě Gori, nakoupit jídlo do hor. Ceny byly ve srovnání s rokem 2013 o něco vyšší. Až na pár výjimek se ceny potravin v Gruzii dají přirovnat k cenám v ČR, některé potraviny jsou dokonce dražší, což je vzhledem ke zdejší životní úrovni a mnohem nižší průměrné mzdě pro Gruzínce dosti náročné.  Ke zmíněným výjimkám patří především cigarety, pohonné hmoty, alkohol a místní ovoce a zelenina. Pro představu krabičku cigaret LM pořídíte za 25 Kč.
   Cestou po hlavním gruzínském tahu ve směru na Tbilisi jsme doháněli spánkový deficit. Po napojení se na vojenskou horskou silnici směřující na sever nás začalo uchvacovat monumentální kavkazské pohoří. S rostoucí nadmořskou výškou krásně zelené, ostré vrcholy a stráně, postupně přecházely v ještě ostřejší, skalnaté, místy sněhem pokryté štíty.  Transkavkazská silnice lemující horské údolí se postupně dostává až do necelých 2500 m n. m. Po příjezdu do horské vesnice Stepansminda (1800 m n. m.) jsme před vstupem do kavkazské divočiny doplnili ještě poslední zásoby – zeleninu, ořechy, plynové kartuše, pivo a vydali se na sběr výškových metrů, kterých nám na vrchol chybělo ještě 3250. Za zhruba dvě hodiny před námi stál horský kostelík Sameba, který jsem navštívil již před dvěma léty. Atmosféra je zde v létě mnohem rušnější, výhledy na klášter obklopující vrcholy trochu kazí všudypřítomné tlupy čínských digituristů, kteří si místo horských výhledů užívají pohledy do svých objektivů. Toto místo ve výšce 2250 m. n. m. bylo už díky bohu posledním, kde se dalo potkat bandy amatérů tohoto typu. Pak už lze narazit jen na horské trekery, dychtících po pokoření strmých štítů.
   První den jsme došli několik kilometrů nad klášter do výšky cca 2500 m n. m. a na báječné vyhlídce postavili stany. Po večeři, když zapadlo slunce a začalo se stmívat, se teplota pohybovala kolem 9 °C, tehdy jsem poprvé připustil, že tenisky možná nebudou stačit.  Po tradiční karetní přestřelce BANG jsme se již chystali do hajan, když jsme najednou zaslechli povědomou řeč. Dorazila skupina Poláků, kteří na Kavkaz s cílem zdolat Kazbek, dorazili už podruhé (poprvé jim výstup překazilo počasí). Po pár panácích gruzínské Čači (pálenka z hroznů) jsme konečně ulehli ke spánku.

DEN 3

    Třetího dne jsme, dle dohody, měli do vyšších poloh vyrazit i s polským týmem v 8:30. Chlapci se ale k ničemu neměli, a tak jsme se z 2500 m n. m. směrem k bývalé meteostanici, hlavnímu výchozímu bodu na vrchol Kazbeku, vydali sami. Jelikož nám už předcházející večer došly zásoby všech tekutin kromě piva, které ovšem padlo na mytí zubů, začala nás hned od startu sužovat žízeň. Nejbližší zdroj vody se měl nacházet až někde za horizontem (v cca 3000 m n. m.), ke kterému jsme postupovali. Za zhruba 2 hodiny byl tenký horský potůček konečně nalezen, doplnili jsme zásoby vody a po vypití kávy šli sbírat další výškové metry. Od této výšky byl již krásně vidět ledovec, který je přes 7 km dlouhý a vede po něm trasa na vrchol. V dáli byly rovněž patrné obrysy betonové meteostanice a po chvilce se konečně z mraků vynořil sám pan Kazbek. Jeho přivítání naladilo tu správnou týmovou náladu a hned se šlo lépe.
   Zanedlouho ve výšce 3300 jsme už začali šlapat po souvislé sněhovo-ledovcové pokrývce. Po pár minutách chůze po mokrém sněhu byly mé tenisky promočené. Zatím jsem nahlas nic neříkal, nechtělo se mi sklízet narážky spoluhráčů (zejména našeho náčelníka, který mě před mým teniskovým záměrem dlouho před odjezdem varoval), ale už jsem věděl, že ve vyšších mrazivých polohách budu kvičet…
   Kolem 15-16 hodiny jsme dorazili k bývalé meteostanici (3653 m n. m.), která nyní slouží jako ubytovna. Nečekejte žádný luxus, úlohu postelí plní dřevěná prkna, teplota se zde v létě pohybuje kolem 2 °C a cena za nocleh je necelých 400 Kč/os. Z těchto důvodů jsme se ubytovali venku před stanicí, kde se platí cca 100 Kč za stan. Večer jsme se ještě prošli k místní kapličce do 3902 m n. m. Nedaleko odsud se nachází jeskyně Betlém, kde údajně pobýval i sám Ježíš. V dobách 1. století našeho letopočtu, kdy zde ještě meteostanice nestála, využíval Kristus tuto jeskyni jako základní tábor pro výstup na Kazbek. Po večeři ve vychlazené kuchyňce meteostanice (naplněné horolezci z různých koutů světa) a panácích pšeničné vodky Nemiroff se šlo do příjemně vyhřátého stanu, kde teploty k nule neměly daleko. 

DEN 4

    Tohoto dne nás čekal aklimatizační výstup - aneb vyrazit po ledovci do poloh přes 4000 m n. m. a otestovat, jak budou naše těla nedostatek kyslíku snášet. Ráno jsme nebyli bůhví jak odpočatí, celou noc s našim stanem lemcoval silný vítr. Po snídani jsem se vydal za vedoucím meteostanice, aby mi šroubovákem povolil mačky z první republiky. Když mačky povolil a já si je zkoušel na mých adidaskách, tak šéf, jehož tvář byla vždy kamennou a nijak neměnila výraz, najednou ožil, zbystřil a směsí slovanských jazyků rozvášněně vyhrkl: “taka bota – seriozna problema, možno odmrznut prsty“. Tehdy, kdy bylo opravdu od místního horského vůdce potvrzeno, že v mých botách by nešel ani Chuck Norris, jsem skutečně váhal, zda má cenu riskovat budoucnost mých končetin.
   Nic naplat, před polednem jsme vyrazili výškově se aklimatizovat. Od meteostanice vede cesta dále nahoru po ledovci. Sníh je zde od pozdějších dopoledních hodin rozbředlý jako krupicová kaše. Během pochodu se ozýval hřmot, přestože nebe bylo zcela bez mráčků. Nejednalo se o bouřkový mrak, nýbrž lavinový hřmot. Směs kamenů a sněhu valící se z okolních strmých strání čtyřtisícových hřebenů, způsobovala téměř identický zvuk jako hřmot bouřkových mraků. Nejvíce nás tento jev zaskočil první den na meteostanici. Na úpatí pětitisícové hory Kazbek obklopeni ledovcem, dalšími čtyřtisícovkami, nádherným výhledem na Kavkaz a údolí vesnice Stepansminda, jsme najednou zaslechli tento hřmot – atmosféra velehor byla dechberoucí.
   Ale zpět k aklimatizaci, už od cca 4000 m n. m. se objevovaly první trhliny v ledovci. Zde nastoupily zkušenosti našeho náčelníka, za použití patřičných uzlů jsme se navázali do sedáků a v rámci přípravy na zítřejší výstup jsme šli ve vláčku jako kachní rodinka. Postupovali jsme nahoru bílým, rozbředlým, ledovcovým sněhem. Řidší výskyt kyslíku se od takto vysokých poloh již na výkonu projevuje. Z důvodu menší koncentrace kyslíku je potřeba pro udržení stejného tempa více dýchat, to pak může mít nepříznivé následky – bolesti hlavy, nevolnost, malátnost (v lepším případě). K předejití těchto problémů slouží především aklimatizace ve vysokých polohách. Ve výšce 4200 jsme narazili na naše polské kamarády– Rafała a Grześka, kteří se z důvodu lepší výchozí pozice rozhodli postavit stany zde na sněhové pláni. Od tohoto místa na meteostanici to jsou cca 2 hodiny cesty, takže pokoření Kazbeku je odtud snazší. My jsme ovšem pro tuto variantu neměli ani výbavu, ani koule. Vystoupali jsme zhruba do 4350 m n. m. Mohlo by se zdát, že 700 výškových metrů zbývajících k vrcholu je už „co by kamenem dohodil“, jenže (jak jsme zjistili následujícího dne) boj s horou začíná až odsud.
   Odpolední návrat po rozbředlém sněhu, do kterého se ostře opíralo slunce, byl zdlouhavý. Přestože jsme si kryli tváře kapucemi, od sněhu se odrážející sluneční paprsky zabarvovaly naše tváře (především nosy) do ruda. Odpoledne kolem 16:00 jsme byli zpět na meteo. Adam trpěl lehkými příznaky výškové nemoci (bolest hlavy, nevolnost), na stanici se Jakubovi podařilo sehnat aspirin, který na tyto problémy údajně pomáhá. Po dvou tabletách a šlofíku byl Adam zase ve formě. Moje boty vypadaly jako bych na ně vylil kýbl vody s ledem. Nic příjemného, když jsme za pár hodin měli vycházet na vrchol. Divíte se, proč za pár hodin? Start v nočních hodinách má několik důvodů. Za prvé – ze sněhu se stává žemlovka, až když se slunce dere nahoru. Za druhé – největší šance na čisté nebe na vrcholu je v brzkých ranních hodinách. A v neposlední řadě, výstup z meteo na Kazbek (včetně návratu) trvá průměrně 12-13 hodin. Boty jsem dal sušit na plynový vařič, povečeřeli jsme, nastavili budík na 1:00 a šli spát.

 DEN 5

    Pátý den byl dnem D, neboť měl rozhodnout o úspěchu či neúspěchu naší výpravy. Dostat se do větší výšky, než kdekoliv v Evropě a dát po prdeli hoře Kazbek, bylo hlavním cílem našeho gruzínského tripu. Můj den začal o něco dříve než klukům, musel jsem totiž své nohy připravit na blížící se terapii mrazem. Zvolil jsem pětivrstvou strategii: 1. ponožka, 2. izolační termo fólie, 3. ponožka, 4. igelitka značky Billa, 5. ponožka. Proveditelnost strategie zajistilo vytažení vložky z bot. Po snídani (nevím, jak jinak nazvat pokrm v 1:20) jsme sbalili vše potřebné a kolem druhé hodiny s čelovkama vyrazili do ledovcové tmy probudit spícího obra.
   Naše noční stopy ve sněhu nebyly první, v temné dáli byly vidět mihotající se světlušky – šlo o vyzyvatele Kazbeku, kteří vyrazili ještě před námi. Postupný sběr výškových metrů v temnotě provázely neustálé změny počasí – příjemné bezvětří střídal silný vítr s deštěm,  či sněhové přeháňky. Již v cca 3900 m n. m. jsem cítil, že prsty začínají moknout. S promočenýma nohama se vydat do vyšších, mrazivých poloh bylo riskantní a taky že jsem celou cestu nemyslel na nic jiného. Nepříjemný strach ze selhání z důvodu odmrznutí prstů střídaly výčitky typu: „Jsme tu kvůli zdolání hory, přece to teď nevzdáš.“.
   Když jsme dorazili do výšky kolem 4400, začalo svítat. Jemné paprsky vycházejícího slunce a náznaky modré oblohy nám zvedly náladu a dodaly sílu (tříhodinový pochod absolutní tmou, kdy víte jen, že kráčíte někde v gruzínském Kavkazu, bez jakéhokoliv výhledu na cíl či směr cesty, není nic příjemného). Skupinky, které vyrazily dříve, jsme dohnali, pak už jsme se museli držet polské grupy s GPSkou, neboť zmíněné náznaky modré oblohy se rychle změnily na nepřehlednou mléčnou mlhu zvanou bílá tma. Z důvodu pomalejšího tempa a častých přestávek polské skupiny jsme museli zpomalit a čekat i my. Kvůli nepřízni počasí a mrznoucím prstům to nebyl zrovna ideální vývoj naší mise a nálada v týmu se s každou minutou čekání na Poláky v mrazivé, sněhové krajině prudce zhoršovala.
   Ve výšce kolem 4500 jsem vážně zvažoval ukončení svých snah o zdolání hory a návrat na meteostanici. Zatím se šlo dál. Silný vítr a mlha rychle zahlazovaly stopy ve sněhu. Bílá ledovcová podlaha nám nedala nic zadarmo a svá esa měla ještě schovaná v rukávu. Krok po kroku postupujeme nahoru, když najednou slyšíme výkřik Jakuba, od země je vidět jen jeho ruce a hlava, zbytek těla visí v ledovcové trhlině. Byl to šok, díky bohu, že se zachytil. Na určitých místech sněhem zaváté ledovcové pokrývky se nacházejí trhliny – hluboké jámy vedoucí často až do nitra ledovce. Chvíli jsme se rozhodovali, zda náčelníka z trhliny vytáhnout celého nebo nám bude stačit jen horní půlka jeho těla a na nohy kašlem. Po zvážení všech výhod a nevýhod obou variant jsme ho nakonec vzali i s nohama. Tento nepříjemný zážitek nás již přiměl k použití lana a sedáků k navázání se do „vláčku“. A dobře jsme udělali, za pár minut jsem do trhliny zahučel i já. Tenká vrstva zamrzlého sněhu, jež trhlinu pokrývala, mě neudržela a v tu ránu jsem visel. Než mi pomohl Artur dostat se ven, pohlédl jsem dolů a viděl jámu připomínající tunel či tobogán vedoucí někam hluboko. Oblil mě pot a adrenalin a díky tomuto šoku mi na pár minut přestala být i zima. Naštěstí jsme i tuto situaci zvládli a mlhou pokračovali dál do prudkého ledovcového svahu.
   Vítr, sníh, mlha, mráz, řídký vzduch a neustálé čekání na Poláky nám rychle ubíraly na silách i náladě. I tak jsme sbírali další a další výškové metry na prudkém úpatí Kazbeku. 4600, 4700, 4800 ukazovaly postupně moje hodinky. Zima už byla pořádná, především s prsty to bylo pořád horší, ale dosažením výšky kolem 4800 (na úrovni nejvyšší hory Evropy) se už zdálo, že zbývajících 200 metrů (a něco) už nějak zdoláme. Jenže mlha najednou trochu zřídla a ukázalo se nám, co oněch 200 či 250 výškových metrů ještě obnáší. Při pohledu nahoru bylo vidět obrysy vrcholu – bylo to ještě pekelně vysoko a k tomu pořádný kus cesty. Tehdy stačilo málo a vzdal jsem to, prsty byly promrzlé na kost a jejich hybnost už také slábla. Náčelník byl již také silně promrzlý a tak jsme vážně uvažovali nechat horu horou a valit zpět dolů nad bod mrazu. Po krátké diskusi nakonec zvítězila touha po pěti tisících a rozhodnutí risknout to.
   Za strmým svahem, na který jsme se vyplazili, byla malá rovina ve výšce 4900. Tam jsme nechali batohy a ve vánici se vydali na finální boj o vrchol. Teď už to bylo jedno, každý posbíral poslední zbytky sil a šel do toho po svém. Drápali jsme se do svahu s téměř 50% sklonem. Za necelou hodinu se nám povedlo dotrmácet se na menší sněhovou pláň, mlha se dala krájet, ale jelikož nebylo možné jít dál do kopce (pouze z kopce), zjistili jsme, že se nacházíme na vrcholu Kazbeku! Adam nás zde slavnostně přivítal výstižnou rockovou klasikou „It´s a long way to the top if you wanna rock and roll“.
   Hodinky ukazovaly krásných 5050 m n. m, ovšem výhled krásný nebyl (pro upřesnění – nebyl vůbec žádný). Sice jsme viděli maximálně na 5 metrů, ale zasloužený pocit vítězství nám nemohlo zkazit vůbec nic. Po 10 minutách jsme vrchol opouštěli, vítězství sice zahřálo, ale jen na duši. Jelikož se neukázal ani Prométheus s božským ohněm, fyzicky jsme mrzli dále. A tak jsme valili dolů tak rychle, jak jen to šlo. Scházení z prudkých svahů bylo náročné, ovšem vidina teplé krajiny byla silná. Scházejíce do 4300 jsme konečně opouštěli bílý mrak hory a dostávaly se k nám paprsky slunce. Týmový duch byl už pozitivní, napětí opadlo, prsty se prokrvovaly a začala se hodnotit úspěšnost mise.
   Ztuhlý sníh, po kterém jsme v noci kráčeli nahoru, byl od 4250 opět jako guláš. Teď už to ovšem bylo jedno. Na meteostanici jsme dorazili ve 12 hodin, šli jsme si hned dát dobíjejícího šlofíka, abychom odpoledne mohli opustit třítisícové výšky. Poté jsme se rozloučili s meteostanicí i jejím šéfem (který valil bulvy, že mám všechny prsty) a šli dolů. Poslední metry po ledovci jsme si už užívali, neboť při každém otočení byl krásně vidět z mraků vylezlý Kazbek – zkrocená hora. Večer jsme dorazili až do 2500 a na stejném místě jako druhý den postavili stany.

DEN 6

    I když jsme se probudili daleko a o více než 2500 metrů pod vrcholem Kazbeku, stále jsme výškově byli na úrovni nejvyšších vrcholů Tater, ovšem místo skalnatých štítů byla všude měkká, zelená tráva a kytky alpského typu. Po snídani jsme zamířili dolů, opět ke kostelíku Sameba. Naše nosy vypadaly jako rajčata dvě hodiny pečená na grilu, takže jsme do gruzínské společnosti výborně zapadali. Gruzínci mají totiž nosy velmi široké. Pokud všichni podnikají výšlapy po kavkazských ledovcích, není se čemu divit.
   Ráno jsme se rozhodli, že z hor zamíříme do Tbilisi. Z vesnice Stepansminda se tedy jelo směrem na metropoli. Jízda kavkazským údolím byla jako vždy parádní podívaná. Ve Tbilisi jsme byli za chvilku, ovšem organismus přivyklý sněhovým podmínkám byl v šoku ze zdejšího čtyřicetistupňového vedra. Padl návrh sednout na první maršutku a valit k moři. Já již v Tbilisi byl, navíc místo prohlídky města by se jednalo o odtučňující wellness program v betonové sauně. Všichni kromě Artura jsme souhlasili s přemístěním do 400 km vzdáleného letoviska Batumi, a tak se v souladu se zásadami demokracie jelo k moři. Situace výstižně shrnul Adam: „Tak tohle je nejkratší návštěva hlavního města, kterou jsem kdy zažil.“. 23 minut strávených v Tbilisi opravdu není mnoho a to se ještě stihlo koupit na cestu pár kousků piva Zedazeni a usmlouvat cenu za převoz ze 120 na 100 Lari.
   Cesta byla rovná, místy rozbitá, ovšem pivní jízda, společnost řidiče s hlavou ve tvaru povidlové koblihy a vidina černomořského relaxu na sluncem vyhřáté pláži zajistily veselou atmosféru. Během průjezdu gruzínským pahorkovitým vnitrozemím střídavě pršelo. Dlouho nás to ponechávalo klidnými – dešťové mraky se přece drží v horách, kdežto u moře je většinou obloha modrá – říkali jsme si. Když k moři chybělo už jen 40 km a pořád pršelo, sluníčková atmosféra v týmu se změnila (stejně jako atmosféra nad Gruzií) na mráčkovou. Večerní příjezd do deštivého Batumi nikoho nepotěšil, nejvíce zklamaný byl ovšem Artur, který chtěl zůstat v Tbilisi. Naděje na slunečné zítřky definitivně zmařilo oznámení předpovědi počasí od pracovníka turistického centra, který nám alespoň pomohl sehnat ubytování u milé gruzínské hospodyňky. Paradoxně bylo červnové počasí v Batumi horší než to listopadové o 2 roky dříve. Po ubytování jsme vyrazili na procházku městem, pivo a pálivý kebab z gruzínské kozy, který si dal jen Jakub. Pak už následoval jen odpočinek u gruzínské rodinky a Jakubovy střevní potíže.

DEN 7

 Ranní batumské mrholení a teploty kolem 22 °C potvrzovaly předpověď z předchozího dne, i přesto jsme po rozlučce s gruzínskou hostitelkou vyrazili na snídani k moři. Z žalu nad počasím jsme s výhledem na moře do sebe práskali jednu koblihu za druhou a snažili se odpovědět na otázku: „Co tady, když tak chčije?“. Ještě chvíli jsme se zbůhdarma procházeli a pak to přišlo. Vlezli jsme do zapadlé hospody, vytáhli karty a většinu dne hráli Bang. Prostředí a obsluha, která se očividně s turisty v životě nesetkala, byla velmi příjemná. Po objednání piva všichni obdrželi sklenici domácího červeného vína jako pozornost majitele, kromě toho jsem vyjednal poslech tradiční gruzínské hudby (ve stylu tidli-ti-trala-la-li), což ještě více přispělo k luxusnímu pocitu kalby v zapadlé putyce někde v Zakavkazsku. Karetní přestřelka byla doplněna místními jídly – pirohy s kozím sýrem a párky z kozy. Výjimkou byl Jakub, který si (střevo ne střevo) odskočil na pálivý kebab. Sedělo se tak dobře, až se nechtělo odcházet. Během rozloučení s majitelem a personálem moc nechybělo k slzám, ale to je život – musíš jít dál.
   Aby toho alkoholu nebylo málo, padl návrh koupit láhev ruské vodky Medoff včetně pomerančového džusu. A taky že se tak stalo. Kromě Adama (který je na svém proslulém ročním alkoholovém půstu) jsme venku popíjeli tento lahodný mok z dílny Vládi Putina. I přes nepřízeň počasí se nálada „překvapivě“ zlepšovala. Hledajíce nocležiště se situace najednou zcela změnila. Potkali jsme bandu mladých Gruzínců vykonávajících tutéž činnost jako my – popíjeli v parku. Dali jsme se do řeči,  my jim vyprávěli o našich zážitcích z Gruzie a oni nás obohacovali zajímavostmi o jejich zemi, když najedou dorazili ještě další dva povědomí chlapíci. Nebyl to nikdo jiný než Rafał a Grzesiek, naši kamarádi z hor. Opravdu povedené setkání. Udělali jsme hromadné foto i s Gruzínci a vydali se směrem na pláž. I když pršelo a byla tma, plavání v rozvlněném Černém moři nemohlo chybět. Následovala dlouhá debata o Kavkazu a plánech na další výstupy, která trvala až pozdních nočních hodin a kterou si každý z nás pamatuje jen útržkovitě (kromě Adama).

DEN 8

    Probuzení do dalšího deštivého batumského dne bylo celkem kruté. Nešlo ani tak o počasí, jako o výbuchy petard v našich hlavách způsobené odezněním euforizujících účinků alkoholu a nástupem jeho účinků toxických. Tento den se měl náš tým zmenšit o polovinu, náčelník Jakub s abstinentem Adamem již museli směřovat zpět do Kutaisi, aby stihli ranní letadlo. Než jsme se dali dohromady po noční intoxikaci, bylo již skoro poledne a tak se šlo na poslední společný oběd. V restauraci tradiční gruzínské kuchyně jsme si objednali místní speciality a k tomu opět rozjeli divokou přestřelku, kolty zavěšené proklatě nízko střídaly kulky lítající těsně kolem hlav obsluhy i kuchařky.
   Po obědě kluci zjišťovali, odkud jezdí maršutky směrem na Kutaisi a já s Arturem připravoval plán pro zbývající dny v Gruzii. Nakonec jsme se rozhodli zamířit zpátky do velkého Kavkazu, tentokrát ovšem do nejvýše položené trvale obydlené oblasti Kavkazu – Svanetie. Hledání správné maršutky se neobešlo bez divokého, velmi emotivního a pro nás neskutečně zábavného vyjednávání o ceně za jízdu. Během tohoto vyjednávání, kterého by se měl účastnit pouze řidič s potencionálním pasažérem, se vždy k maršutce bůhví odkud seběhne parta gruzínských mohykánů s vyraženými zuby a cigaretově žlutými fousy i prsty, aby si v debatě (lépe řečeno vřavě), mohli také jejich hatmatilkou zahulákat. Po několika řidičových záchvatech nervozity bylo dosaženo dohody.
   S našimi parťáky jsme se museli rozdělit, Artur a já jsme jeli do Zugdidi (směr na Svanetii) a Adam s Jakubem na letiště v Kutaisi. Do Zugdidi jsme dojeli pozdě večer, i tak se nám ještě podařilo sehnat nocleh ve staré škole. Bylo to sice na koberci, ale zaplať pánbůh za to – bouřka řádila celou noc.

DEN 9

    Jelikož v sestavě čtyři chlapi s krosnama se moc nedá stopovat a dělit se nám nechtělo, dokud jsme byli čtyři, jezdilo se společně maršutkama. Teď, když už byl náš tým jen dvoučlenný, mohli jsme se opět ponořit do tajů autostopu. Ráno jsme si dali sprchu hadicí ze studny a zamířili na zugdidské tržiště vyměnit poslední eura na lari a doplnit docházející zásoby jídla, abychom vzápětí mohli vyrazit do centra Svanetie, města Mestie. Členové dravé smečky zvané řidiči maršutek se všichni znají a vzájemně si turisty nahrávají, takže se rychle rozneslo, že míříme do Mestie.Během pochodu na tržiště nás zuřivě jeden z nich přesvědčoval, abychom s ním jeli. Po složitém souvětí: „My, autostop“, kterým jsem mu vysvětlil, že s ním nejedem, začal žvatlat, že se tam autostopem absolutně nemáme šanci dostat. To ještě chlapec netušil, s kým má tu čest a jaký stopařský duch v nás dřímá.
   Po nákupu bylo potřeba podstoupit všemi stopaři neoblíbený, ale nutný přesun k výpadovce na okraj města. Tam nám ovšem po pár minutách zastavil Jurij. Fajn chlap, jehož Ford Transit měl místo zadních sedadel prázdný úložný prostor bez oken. Pokud bychom jeli rovně, byla by to pohoda, ovšem do Mestie je to cestou velmi klikatou dlouhou, takže to bylo spíše jako v plechovém skákacím hradu. Fajn Jurij nás nakrmil tradičním bílým gruzínským chlebem a ještě tradičnější pravou gruzínskou pepsi colou. Vyhodil nás zhruba v půlce cesty na Mestii. Zase pršelo, doufali jsme proto, že nám na této málo frekventované silnici někdo brzo zastaví, jinak budeme jako slépky. Naštěstí zanedlouho zastavila terénní čtyřkolka a v ní voják Steeve z VB. Horská silnice do Mestie je poměrně kvalitní, ovšem rychlost je hodně omezována neustálými nálety prasat a krav, která si pohodově brouzdají po silnici, nebo si hřejí bříška na teplém asfaltu bez jakékoliv snahy o vyhnutí se protijedoucím vozidlům (krávy na silnicích – to je běžná gruzínská rutina, ovšem úsek na Mestii je v tomto ohledu pravděpodobně na špici hitparády).
   Po příjezdu do Mestie jsme nakoupili a pak teprve dorazil řidič s maršutkou, který se nás ráno snažil ulovit. Nemohl uvěřit, že jsme tam dřív než on. Byl hlad, a tak jsme vylezli nad město, povečeřeli míchaná vajíčka a koukali do údolí na centrum Svanetie. Po městě jsou rozseté proslulé starodávné kamenné věže, ovšem kromě toho vypadá Mestie jako celkem normální evropské městečko v horách. Trochu mi vrtalo hlavou, proč se mluví o Svanetii jako o nejkrásnější a nejmalebnější části Gruzie. Po chvilce kolem nás procházel pár našich krajanů z ČR, od kterého jsme se dozvěděli, že pravá Svanetie a srdce celého Kavkazu se nachází ještě dále, směrem na Ushguli – vysokohorskou vesnici vzdálenou 45 km od Mestie. Slunce bylo ještě celkem vysoko, tak jsme neváhali a valili zpět do údolí, abychom stihli dojet do Ushguli. Je to jen 45 km, když se bude dařit, budem tam za hoďku, říkali jsme si. V duchu jsem si ovšem stále připomínal slova Poláků brouzdajících po Mestii, kteří nám říkali, že cesta do Ushguli stojí cca 500 kč. Uvažoval jsem: „45 km za 500 kč? Co je to za blbost?“, ale soustřeďujíce se na autostop jsem se nad tím déle nepozastavoval.
   Zanedlouho u nás zastavilo osmimístné Mitsubishi L300, ze kterého vykouknul chlapík vypadající jako tlustší Al Pacino z Kmotra II a začal s námi smlouvat: „Ushguli 20 lari.“, my na to odvětili klasickou hláškou: „My autostop.“, načež pokračoval: „Ushguli 15 lari.“. Jeho snaha byla zbytečná, bylo to nějakých 40 km a vzhledem k dobrým stopařským podmínkám v Gruzii, jsme neměli problém čekat na další auto. Al tedy šlápnul na plyn a rozjel se, tehdy jsme ovšem ještě netušili, co všechno čtyřicetikilometrový výlet do Ushguli obnáší. Naštěstí se v Alovi pohnulo svědomí, pravděpodobně nechtěl mít špatnou karmu, po 100 metrech zastavil a do auta nás naložil. Vesele jsme tedy jeli na Ushguli po krásné asfaltce. Až po pár kilometrech jsme zjistili, o co se tady vlastně hraje. Hladký asfalt se znenadání proměnil v horskou bahnitě-kamenitou lesní stezku (pro znalce Beskyd – asi jako z Polanky na Girovou po zelené), která vedla až do Ushguli. Už jsme chápali, proč kolem toho všichni dělají takový povyk. Oněch čtyřicet kilometrů jsme jeli tři a půl hodiny. I přes vyčerpávající cestu jsme celou dobu obdivovali zdejší nedotčenou přírodu. Pěšinka (slovo cesta zde není vhodné), po které jsme jeli, byla tak děravá, že jsme jeli rychlostí cca 10-15 km za hodinu. Nejvíce to odnesly naše páteře, ale stálo to za to.
   Do Ushguli jsme dorazili za soumraku. Ve vesnici 2300 m n. m. vysoko, obklopeni pětitisícovkami jsme se cítili jako ve středověku, všude starodávné kamenné věže a dobytek, všechny domy také z kamene, střechy z břidlice a absolutně žádné náznaky civilizace. Z našeho kamaráda Ala se vyklubal majitel jediné zdejší krčmy, takže nás do jeho lokálu pozval. Průchodem přes velké dřevěné dveře jako bychom procházeli strojem času a přenesli se o 500 let nazpátek. Světnice s kamennou podlahou, po stěnách kůže kavkazské zvěře, dřevěné lavice a stoly, za nimiž seděla tlupa kavkazských pastevců u jedné velké dřevěné mísy plné šašliku, ze které jedli všichni najednou. Uprostřed světnice se nachází mohutný ze dřeva vyřezávaný trůn se symboly Kavkazu a zdejší kultury, připravený přímo pro krále tohoto horstva. U Alových dcer, které všechny v krčmě pracovaly, jsem si objednali polévku a 25 cl Čači (gruzínské hroznové pálenky). Nemohli jsme se nabažit kavkazské atmosféry, která nás tak pohltila, že po chvilce na stole stála další lahvinka Čači. Po vyprázdnění druhé lahvinky jsme vesele odkráčeli, rozložili spacáky v rozestavěné novostavbě a po dlouhém dni usnuli jako miminka.

DEN 10

    Do sobotního rána nás probudili dělníci stavějící dům, ve kterém jsme spali, radši jsme rychle sbalili pár našich švestek a zmizeli. Vydali jsme se vychutnat ranní, časem zapomenutou vesnici Ushguli nacházející se pod nejvyšší horou Gruzie – Šcharou (5201 m. n. m.). I když je 21. století již v plném proudu, je až těžce uvěřitelné, že zde lidé z generace na generaci žijí jako by čas neběžel. Pro lepší výhledy jsme vyšli nad vesnici. Když se slunci podařilo vyklubat z hustých mraků a osvětlilo starobylou vesnici a údolí kavkazských velikánů, mohli jsme si výhled vychutnat naplno. Jedním z hlavích důvodů ushgulské nedotčenosti je spojení s civilizací. Není možné se sem dostat jinak než po zmíněné horské pěšině, která je navíc 6 měsíců v roce zavátá sněhem. Dokud Ushguli zůstane takto odříznuté, půvab kavkazské nedotčenosti si zachová. Výstavba silnice je ovšem v plánu, bude to sice trvat roky, ale i sem nakonec pokrok dorazí. Zda je to dobře či špatně mi hodnotit nepřísluší.
   Pozemní komunikace, o které je řeč, v ten moment oddělovala od civilizace i nás. Museli jsme již pomalu směřovat zpět na Kutaisi, neboť za necelé dva dny odlétalo naše letadlo. Na autostop se spoléhat nedalo, jelikož jediní, kdo jel po ushgulské pěšince byli turisti, ti ovšem (vzhledem k teprve začínajícímu víkendu) mířili z Mestie do Ushguli. Směrem na Mestii nejel nikdo. Nezbývalo než si s krosnami na zádech dopřát tento maraton po svých. Vydatná gruzínská snídaně v krčmě, rozlučka s Alovou rodinou a šlo se. Podle mých výpočtů (rychlostní odhad 5 km/h) měl pochod zabrat 9 hodin. Marš byl sice náročný, avšak umožnil pořádně si prohlédnout Svanetii a poznat pravé Svanety. Měli jsme možnost svést se autem plným smradlavých a špinavých svatenských dřevorubců. Lépe řečeno – správnými chlapy, jež by za svůj svanetský kraj by dali ruku do ohně.
   Po zahlédnutí přechodu lesní pěšiny v asfaltovou silnici nám začínal padat kámen ze srdce a vypadalo to, že maraton zvládneme. Dokonce nás zanedlouho přibral školní autobus, takže výsledný čas byl mnohem lepší, než se předpokládalo. V Mestii jsme nakoupili jídlo a vyrazili k silnici vyzkoušet stopařské štěstí. Těžko uvěřit, ale po 47 sekundách zastavilo první auto, jehož řidič byl voják a mířil do kasáren. Hádejte, kde se kasárna nacházela? Kutaisi! Stopařský bůh nás má prostě v oblibě.
   Brzda krávy, brzda divočáci, brzda kozy, běžná gruzínská silniční rutina nás již nepřekvapovala. Nebe se během cesty úplně roztrhlo, jako rozlučku s Kavkazem jsme si tedy mohli vychutnat pohled na Ušbu, Tetnuldi a další velikány. Nechali jsme se vysadit na kutaiském předměstí. Hnala se bouřka, tak tak jsme stihli postavit stan. Déšť přinesl příjemné ochlazení, takže se parádně spalo.

DEN 11

   Poslední gruzínský den jsme strávili nakupováním dárků v Kutaisi. Naše pozornost byla samozřejmě zaměřena na cigarety a Čaču. Červené L&M za 25 kč? No, nekup to. Kromě toho jsme nakoupili hodně čaje a koření. Zdejší velký bazar neboli tržiště je opravdu velké. Dá se tam najít úplně všechno. Stoletá stařenka ve stánku s papírovými kapesníky mě ale opravdu dostala. Největší zastoupení zde má zelenina a ovoce. Tuny plodů na každém kroku z tohoto místa činí veganský ráj. Bazar je dle mě top atrakcí v Kutaisi.
   Zbytek dne jsme náhodně brouzdali po Kutaisi, dali si koupel v řece Rioni a u každého stánku s pečivem pojídali výborné Chačapuri všeho druhu. Odpoledne nás na letiště hodili dva mladí Gruzínci. Tam jsme se opět setkali s našimi polskými kamarády a u láhve Čače hodnotili trip a plánovali další. Elbrus? Ťan-šan? Téma necháváme otevřené. I když padl návrh na výzvu – zdolat příští významný vrchol v žabkách, bez pořádných bot do velehor už nevkročím. Po krátkém letištním šlofíku jsme brzy ráno vzlétli a opustili gruzínskou hornatou krajinu. V Katowicích na nás již čekala Zuzanka s Honzíkem, se kterými se jelo zpět do Jablíčkova.