Eurotrip

Jednou když jsme s Romanem jeli během semestru z Brna domů stopem jsme si řekli, proč to nezkusit na mezinárodní úrovni. Ovšem nevěděli jsme, jak se v které zemi stopuje a jestli to vůbec v sestavě dvou kluků bude možné. Jediná možnost jak to zjistit, byla postavit se v Jablunkově na náměstí a zkusit se se zdviženým palcem vydat na cestu. A přesně takhle, s lehkým nástinem trasy a mapou Evropy v kapse, začal náš první Eurotrip.

DEN 1

Neměli jsme zkušenosti, takže jsme netušili, jak daleko je možné za jeden den stopem dojet. Doufali jsme, že bychom jsme se mohli dostat někam do severních Čech a pokud by se povedlo pokořit německou hranici, nezlobili bychom se. Hned po otevření dveří prvního auta jsme pocítili zápach dobře známé zelené omamné byliny. Následovala otázka řidiče:
-Tak co, kam máte namířeno hoši?
Když jsme mu sdělili, že jedeme do Holandska, zakuckal se a vyhrkl:
-To si děláte prdel? Jedu s váma!
A tak se jelo na Amsterdam! Dělám si srandu, vyhodil nás u Zobawy v Třinci.
Šli jsme trošku dál, za křižovatku na lepší stopařský flek. Odtamtud nás přibral náš známý - Władek Walek, zavezl nás sice jen o pár kilometrů dál, ale zde v Neborech jsme měli velmi dobrou pozici ve směru na Frýdek. Nevím, jestli to bylo dobrou pozicí nebo štěstím, ale podařilo se nám stopnout dvě Slovenky, které měly namířeno až do Humpolce. Po tomto tři sta kilometrovém úlovku se Romanovi něco pohnulo ve střevech a hned po zastavení běžel do lesa vykonat potřebu. Jelikož tvrdil, že to bude rychlovka a že jsme stáli na poměrně mrtvém nájezdu na dálnici, souhlasil, že během jeho výkonu můžu stopovat. Co čert nechtěl, stalo se. Stopnul jsem druhé auto, takže Romek musel akci rychle ukončit, seběhnout z lesa a nastoupit. Řidič Pepa byl správnej chlap a měl pro takovou věc pochopení. Hodil nás na okraj Prahy na Shelku. Kvůli tomu, že kolem benzínky vedla dálnice a nedalo se tam stopovat, museli jsme si poprvé vyzkoušet druhou variantu stopování - vyptávat se řidičů. Byli jsme tehdy nesmělí, možná právě to nám pomohlo.
Zanedlouho se nám podařilo ulovit odvoz až do Drážďan. Cesta s Polákem žijícím v Čechách uběhla rychle, ani jsme se nenadáli a byli jsme v Německu. Vysadil nás v Drážďanech kousek od nájezdu na dálnici. Bylo teprve 6 hodin, proč to tedy ještě nezkusit? Naše parádní nálada krapet klesla poté, co jsme si na jednom fleku postáli tři hoďky. Ovšem nadšení z toho, že jsme během prvního dne pokořili hranice, nemohlo pokazit vůbec nic. Náš stan měl z poměrně nenápadného místa pocit bezpečí a my také, po chvilce jsme usnuli.

DEN 2

Naděje sice umírá poslední, ale když jsme čekali pořád v Drážďanech a pořád na tom stejném místě dalších pět hodin, naděje byla na pokraji smrti. A nejen naděje, také nálada byla tragická. Chtělo to nepodlehnout panice a něco vymyslet. Jelikož nějaké základy středoškolské němčiny nám v hlavách zůstaly, kromě tabulky Leipzig (Lipsko) jsme ukazovali řidičům i druhou tabulku s nápisem: "Wir lieben dich" [Máme tě rádi]. Na to jsme už konečně chytli slečnu s pejskem, která nás svezla jen 5 km, ale už jsme díkybohu nebyli na tom zatraceném místě. Na mnohém lepším fleku jsme na odvoz už dlouho nečekali, s mladým párem jsme se svezli do Lipska.
Neměli jsme mapu (jen velkou mapu Evropy), dost dlouho nám proto trvalo, než jsme se zorientovali a vymotali. Ten den byl pro nás dost nepovedeným, ujeli jsme jen asi 100 km. I když na to přímo nepřišla řeč, ve vzduchu bylo cítit zklamání. A pokud by se situace v dalších dnech neměla zlepšit, asi bychom to vzdali. Hodně jsme toho nachodili, takže jsme byli rádi, když se nakonec objevilo fajn místo s jezírkem u dálnice, kde se postavil stan a přečkala noc.

DEN 3

Ráno jsme to od jezírka měli kousíček na flek, kde ovšem byla dopravní frekvence asi tři auta za hodinu. Naštěstí dorazil mladý Clint Eastwood, byl to pravděpodobně syn Clinta staršího, vypadal totiž přesně jako on. Přibral nás jen do nedalekého Halle, kde jsme se opět docela načekali. Až když jsme řidičům dali najevo, že je "máme rádi", dostavil se odvoz do Magdeburgu. Tam na velkém dálničním odpočívadle jsme si ujasnili plán a taktiku. Stopování v Německu jsme měli plné zuby, vytyčený cíl byl jasný - dostat se do Holandska. Jenže bylo už 15 hodin a úspěchy z předchozích dnů ukazovaly, že dostat se do téměř 500 km vzdáleného Holandska, není moc reálné. Po poradě se zkušenějšími stopařskými kolegy jsme šli obcházet kamioňáky a ptali se přímo na Holandsko. Po chvíli nás do dodávky naložili dva polští zedníci. Při poslechu pohodové hudby a jejich historek jsme dojeli do Hannoveru. Na rozloučenou nás Sławek obdaroval dvěma pivky.
Že by se situace začala obracet k lepšímu? Po krátké pivní pauze se ukázalo, že ano. Povedlo se nám totiž ulovit Zbiga, dalšího Poláka, jehož 150 kilometrů za hodinu pádící mercedes po půlnoci doplachtil za Eindhoven. Náš stan od dálnice dělilo jen pár nízkých keříků. Umím si představit větší pohodlí. Vůbec nám to ale nevadilo, plán byl splněn. Byli jsme v HOLANDSKU a tušili, že skutečný trip začíná až teď.

DEN 4

Během delší ranní procházky do města byla cítit úplně jiná atmosféra. Jak jsme si tak kráčeli ulicemi Eindhovenu s krosnami na zádech, všichni místní se na nás usmívali a zdravili. Nasávali jsme pozitivní energie a přemýšleli, jak zde ideálně strávit den. Je obecně známo, čím je Holandsko proslulé. Vzpomněli jsme si na našeho úplně prvního řidiče na tripu a zamysleli se, co by udělal...
Zjistili jsme, že trávu si v Nizozemí už nemůže koupit jen tak někdo. Tuto šanci mají jen Holanďané, cizincům to umožněno není. Něco jiného je kouření trávy, to je povoleno všem. Neváhali jsme se proto zeptat zdejší slečny o laskavost. Obdržela od nás potřebné instrukce a vydala se na nákup. V cofee shopu pořídila jeden joint a pro Romana SUVENÝR o něco silnější. Pohodlně jsme se usadili v parku a ochutnali jejich specialitu. V momentě, kdy jsme začali pozorovat určité změny, všechno vypadalo jinak. Poté jsme jen tak seděli, doplňovali energii a pozorovali Holanďany a jejich milióny jízdních kol. Tušili jsme, že zde narazíme na mraky bicyklů, ale stejně jsme z té bicyklománie byli v šoku. Asi stačí, když řeknu, že v podzemních garážích nebyly auta, ale tisíce kol.
Po tomto chill-outu jsme se dali zase do pohybu. K dálnici to bylo vzdušnou čarou sice jen 2 km, my jsme ale v té době ještě neměli GPS v mobilu, takže častá chybná odbočení a vyptávání se na cestu z toho učinili asi pěti kilometrový pochod. Okamžitě bylo poznat, že se zde stopuje úplně jiná liga než v Německu. Během deseti minut zastavila 3 auta, první dva jela jiným směrem, třetí bylo naše, jelo do Antwerp v Belgii. Fajn Belgičan nám doporučil, jaká belgická pivka stojí za to vyzkoušet. V Antwerpách jsme si v kavárně dali další přestávku a vyzkoušeli doporučený osm a půl procentní Duvel.
Po chvilce vyptávání na zastávce se nám povedlo vysvětlit řidiči autobusu, co chceme a tak nás tento ochotný chlapík vyhodil přímo u nájezdu na Brusel. Na sjezdu Belgičané potvrdili svou pověst, zastavilo druhé auto. Byl to Ruben, jeden z nejlepších lidí, co jsme na tripu potkali. Sice jel úplně jiným směrem, ovšem po krátké konverzaci a shrnutí naší cesty se rozhodl, že nás hodí do Bruselu. Čím déle konverzace probíhala, tím více si s námi rozuměl. Nakonec jsme do ulic velkoměsta ve 22 hodin vyrazili s průvodcem :-). Navštívili jsme mj. hlavní náměstí, čurajícího chlapečka a Atomium. Krásná noční tour Bruselem. Za veškerý jeho čas a pomoc postačilo pozvat ho na bagetu a pivko. Ve finále nás ještě vyvezl pryč z města do jeho vesnice nedaleko Hasseltu, kde jsme se u dálnice utábořili a na rozloučenou nás ještě obdaroval dvěma kousky Juliperu. Byl to den snů, užili jsme si ho na plné pecky.

DEN 5

Benzínka, vedle které jsme se probudili, byla zavřená. A tak se Roman vydal vykonat ranní hygienu do zdejšího Autoservisu. Pak přišla řada na mě, kousek dál jsem zahlédl koupelnové studio. Tam by to pro očistu mohlo být v pohodě, ovšem s ručníkem, kartáčkem, holítkem a mýdlem v ruce těžko projdu přes recepční, řekl jsem si. Překvapivě to šlo jak po másle, recepční mě pozdravila a usmála se, jeden ze zaměstnanců, který zrovna prodával vany, na mě zamával a já se nadšeně vydal k toaletám. Očista v mramorové koupelně a toaletě s luxusním elektronickým bidetem na ovládání byl opravdu zážitek :-). Při odchodu na mě zaměstnanci ještě jednou s úsměvem zamávali. Dodnes to nechápu.
Po vylíčení zážitku s bidetem Romanovi jsme konečně zamířili k silnici. Cílem dne bylo navštívit Lucembursko, konkrétně jeho hlavní město Lucemburk. Cesta probíhala sice po kouskách, ale poměrně hladce. Bavorákem do Hasseltu, s Turkem k Liege, s učitelem, který nás obohatil o mnoho užitečných stopařských rad, do Bastogne, z Bastogne s belgickým mladíkem do Arlonu a pak už se dvěma Polkami žijícími v Belgii přímo do Lucemburku. Metropole velká asi jako Liberec nás okouzlila. Centrum města na skále a nádherný výhled na jeho spodní část stojí opravdu za shlédnutí.
Po prohlídce bylo třeba dostat se někam na periferii k dálnici. Tušili jsme, že to nebude jen tak, v reálu to bylo ovšem mnohem horší. Po dvou hodinách pochodu doprovázeného bolestí zad bylo třeba nějakým způsobem pozdvihnout teamovou náladu. Jako znecitlivovač bolesti a zlepšovač nálady měla posloužit dvoulitrová láhev bílého vína. A posloužila velmi dobře, hned se šlo lépe. Bloudění ještě chvíli trvalo, pak jsme ale narazili na partičku Lucemburčanů. Byli to naši zachránci, obdarovali nás pivem, mentolkou, cennými radami a ručním nákresem trasy k louce nedaleko dálnice - ideálnímu místu pro stan. Na cestu jsme se vydali přesně dle jejich rad, svezli se MHDčkem a kousek od zastávky na nás už čekal luxusní flek v přírodě hned vedle ohrady s dobytkem. Po vínku a pivku jsme spali jako nemluvňata.

DEN 6

Po ranním balení stanu a rozlučce s kamarádkami krávami jsme se podle pokynů našich lucemburských přátel vydali k Aralce. Posnídali jsme a zkoušeli se ptát řidičů kamiónů, ti byli ovšem většinou plní. A tak se šlo stopovat s cílem dojet do Francie. Po několika minutách mávání prstem na nás pro změnu zamával někdo jiný. Byla to mladá Francouzka z parkoviště, sama se nabídla, že nás sveze a tak se jelo do francouzského Metzu. Zde začala naše dlouhá pouť přes Francii. Slečna byla sice velmi vstřícná, jenže nás vysadila na nájezdu, kde jezdilo jedno auto za hodinu. Rozhodli jsme se vydat kolem dálnice na další nájezd, když jsme ovšem zjistili, že je to asi 20 km, bylo třeba vymyslet plán B. Po zvážení všech variant zbyly jen dvě - pokračovat v pochodu za svodidly ještě 20 km nebo zariskovat a stopovat na dálnici.
Romanův (logický) odpor k druhé variantě docela komplikoval situaci, ale přemluvil jsem ho, ať mi dá šanci zkusit to alespoň 10 minut a pak případně můžeme pochodovat dál. Bylo to opravdu nebezpečné místo pro stopování, nedivil jsem se protestům z Romanovy strany. Nějak jsem ale cítil naději. Instinkt mě nezklamal, za pár minut prudce zastavil Pierre, se kterým jsme se vydali na 370 km dlouhou pouť. Měl namířeno do královského města Versailles kousek od Paříže. I když bylo v plánu nejdříve navštívit Paříž, neváhali jsme plán změnit a vydat se nejdříve do sídla francouzských monarchů. Cestou jsme s Pierrem trsali na hudbu od C2C a obdrželi mnoho cenných informací o Paříži a jejím okolí.
Po rozlučce s Pierrem se kráčelo dlouhou hlavní třídou k překrásnému palácovému komplexu. S krosnami na zádech jsme se pomalým krokem přibližovali k zámku a s otevřenými ústy pozorovali tento architektonický klenot. Po rychlém občerstvení se šlo pokračovat v obdivování, tentokrát geometricky uspořádaných barokních zahrad. Pohodlně jsme se posadili, otevřeli pivko a s úžasem sledovali okolí paláce, fontány, sochy, květiny a okrasné keře. Luxusní pohled. Až jsme se nabažili, vydali jsme se nabít mobily do místní filmové kavárny, kde jsme spokojeně hodnotili prozatímní cestovatelské úspěchy a v myšlenkách se chystali na další. To jsme ještě nevěděli, co nás té noci čeká. Když se začalo stmívat, bylo třeba začít hledat flek na spaní. V jednom z největších kulturních center Francie bylo najít přijatelné místo velmi složité. Po dvou hodinách bloudění v ulicích města, zbylo místo jediné - neoplocená část Ludvíkových zahrad. Měli jsme docela nahnáno, při měsíčním svitu se zde totiž motalo dost bezdomovců a různých podivných existencí. Jeden z nich za námi během hledání místa pro stan nenápadně slídil…
I po utáboření se mezi stromy byla stále ve vzduchu cítit nervozita. Snažili jsme se usnout, jenže po chvíli jsem obdržel velmi uklidňující smsku od Terezky v takovém znění: Doufám, že nespíte v nějakém parku kolem Paříže, v televizi byla dnes reportáž o stopařích, kteří byli přepadeni a následně zavraždění v parku nedaleko Paříže. Co na to říct? Teamová nálada nebyla nikdy lepší než tehdy! Žertuji, nervozita začala přecházet v paniku a to hlavně z mé strany. Roman se stále snažil zachovat klidnou hlavu, ovšem potom co jsem mu vyjmenoval všechny scénáře, které se mohou odehrát, moc mu to nešlo. Celou noc jsme nespali, každou chvíli jsme totiž čekali návštěvu Freddyho Kruegera nebo Leatherfacea.

DEN 7

Hned po příchodu prvních slunečních paprsků jsme jako torpéda vypálili ze stanu. Po rozhlédnutí se kolem jsme dospěli k názoru, že to místo nebylo až tak nebezpečné, jak se nám celou noc zdálo. Následoval přesun městským vlakem do Paříže. Během analýzy turistické mapy města byl proveden plán dne. Ze všeho nejdříve jsme zamířili k proslulé katedrále Notre Dame. Nějakou dobu jsme poseděli uvnitř této staré dámy a prohlíželi si její mohutné zdi, pilíře a krásné vitráže. Poté naše kroky vedly podél Seiny k Louvre. U tohoto palácového komplexu a muzea jsme si odpočinuli a nabrali síly. Další zastávkou byla věž starého Eiffela, shodli jsme se, že ve skutečnosti je mnohem mohutnější a krásnější, než jakou jsme ji znali z obrázků. Pak jsme se projeli metrem, shlédli Bastilu a zamířili k slavnému hřbitovu Père-Lachaise pozdravit pár známých. Chopin, Piafka a Jim Morrison byli moc rádi, že jsme se stavili.
Po rozlučce s kamarády jsme se ještě dlouho potloukali pařížskými uličkami a sledovali, jak se zde žije. Opět u Notre Dame jsme se s Paříží rozloučili, nastoupili na metro a jelikož mapa ukazovala, že ze zastávky Antony je to kousek k dálnici, vysedli jsme právě tam. Zde nás místní informovali, že k dálnici to máme ještě 6 km, což nás vůbec nepotěšilo. Naštěstí jsme potkali skvělého chlápka, jmenoval se Jean Claude a nabídl se, že nás svým autem k dálnici zaveze. Tento více než dvoumetrový hubeňour na naše otázky odpovídal vždy stejnou větou. Ptali jsme se ho, čím se živí, co ho zajímá, jaké jsou jeho koníčky atd. a on svým hrubým hlasem odpověděl pokaždé stejně: „I work hard in my Garden.“ [Těžce pracuji na své zahradě].
Na dálnici to netrvalo dlouho a chytli jsme slečnu, která nás zavezla do městečka Toury. Sice bylo teprve 18:30, ale jelikož za námi byl takový náročný den, padlo rozhodnutí ubytovat se v kempu a nabrat zde energii na další cestu. Zásob bylo ještě dost a tak jsme uvařili večeři, u pivka zahráli BANG a šli spát.

DEN 8

Ráno jsme si vyprali trička a ponožky, schlo to dlouho, takže jsme z kempu vyrazili až kolem poledne. Našim dlouhodobým cílem bylo dostat se k moři, ale nijak extra jsme nespěchali, klidným tempem jsme se vydali na cestu. Z Toury jsme dojeli na okraj Orleans. Po chvilce stopování vylezl z křoví polonahý negr s mačetou, to člověka dost rozhodí. Když k nám přicházel, vypadalo to, že se nás chystá rozporcovat. Nakonec se z něj vyklubal moc hodný mladý zahradník, chtěl nám jen poradit, ať se projdeme o 500 metrů dál na mnohem lepší místo. Takže strach byl zbytečný. I tak jsme se ovšem každých pár korků koukli na záda, jestli z nich netrčí půlka mačety.
Na novém fleku jsme stopli Francouze syrského původu, který nás svezl k Vierzonu. Ocitli jsme se na velmi nešťastném místě, bylo třeba podniknout pochod s cílem dojít na druhý konec města. Po osmikilometrové procházce ve vedru s krosnami byla nálada na bodě mrazu, ještě že nás odtamtud vzala sympatická babička s čtyřletým vnukem. Během cesty do Burges jsem si vepředu povídal s babičkou a Roman vzadu dával malému frantíkovi lekce jazyka „po naszimu“.
V Burges začala nová kapitola našeho tripu. Netrvalo dlouho a zastavil nám starší pár, asi 70 letí, silně nábožensky založení manželé mířící do St. Etienne. I když původním plánem bylo směřovat na Clermont Ferrand, nebyl problém jej za nastalé situace změnit. Cestou jsme si vykládali a užívali si výhledy na malebné kopečky a přírodu střední Francie, dost to připomínalo naše Beskydy. Konverzace postupovala po krůčkách, bylo ale cítit, jak se atmosféra stává stále přátelštější. Nejvíce (i když nechtěně) na ně zapůsobila Romanova zmínka o tom, že jeho máma vyučuje náboženství a že se celkově tito naši zachránci v mnohém podobají jeho rodičům. Zanedlouho začali konstatovat, že v takovém deštivém počasí přece nemůžeme strávit noc někde v lese a navrhli, ať jedem s nimi do jejich městečka Montbrison, což jsme samozřejmě neodmítli. Doufali jsme a už se trochu těšili, že si v takovém počasí budeme moct postavit stan někde pod stromem na jejich zahradě. Až jsme dorazili na místo, to se teprve začaly dít věci. Maria a Francois pro nás chystali večerní překvapení. Pozvali nás do jejich vily, velkého udržovaného domu z devatenáctého století s velkou upravenou zahradou, kde jejich rodina žije již po mnoho generací. Maria nám přichystala velmi bohatou večeři – těstoviny, míchaná vajíčka, zeleninu, dezert, pivo, víno. A ani tímto jejich pohostinnost nekončila, přišlo ještě třetí kolo – ubytovali nás ve vedlejším domku, kde jsme měli k dispozici úplně všechno – hotel hadra. Byli jsme ohromeni a nadšeni, že se vůbec něco takového může na stopu odehrát. Po sladké Francoisově puse na čelo jsme usnuli jako miminka.

DEN 9

Po probuzení jsme nemohli uvěřit tomu, co se předchozího dne odehrálo, po každodenní rutině ve stanu bylo velmi příjemné pohodlně si lebedit v postýlkách. Vzápětí se opravdu ukázalo, že lepší ráno než toto si na tripu ani nelze přát - když jsme se  šli rozloučit s našimi hostiteli, byli už připraveni, ovšem ne na rozlučku, ale na snídani. Stůl byl opět prostřený, jídlo přichystané, snídaně jako pro krále. Při večerní konverzaci jsme se zmínili o našem dalším plánu cesty. Velmi pozorný Francois nám proto dokonce zhotovil tabulky měst, na která se musíme směřovat, abychom se dostali k moři. Po snídani nás ještě zavezl přímo k dálnici na výborný flek. Co víc si přát? Nic mě nenapadá! Jak ten den krásně začal, tak taky pokračoval, ani jsme se nenadáli a už jsme byli na cestě. S dvěma Italy za St. Etienne, s řidičem sanitky Samem před Valenci, tam jsme sice během dlouhého čekáni zmokli, ale vyplatilo se. Bylo už odpoledne a my pořád na stejné benzínce asi 20 km před Valenci, poprchávalo, foukalo a teplota se pohybovala kolem 14 °C. Pak se povedlo chytnout opět manželský pár, tentokrát ve středních letech, se kterým jsme při poslechu blues-rocku pohodlně doplachtili do přímořského letoviska Toulonu s příjemnými 27 °C a azurově čistou oblohou. Na skalách u moře se po středomořské koupeli uspořádal piknit, samozřejmě nesmělo chybět pivko a na počest dobytí francouzské riviéry i panáček :-). Bohužel počasí, před kterým se nám povedlo utéct, nás dostihlo. Jako hrom z čistého nebo se přiřítila bouřka a nechyběly blesky ani zmíněné hromy. Nečas jsme přečkali v místní plážové kavárně při šálku kávy a naši oblíbené hře BANG. Večer jsme se dostali jen pár kilometrů za Toulon k mýtným branám, u vinic postavili stan a spokojeně strávili noc. 

DEN 10

Cílem dne bylo navštívit Monako. Ráno ovšem lilo jako z konve, takže ne a ne se vyhrabat ze stanu. Když jsme tak čekali, až to kámoše shora přestane bavit, najednou bylo už poledne. Sice stále poprchávalo, ale pokud jsme chtěli zmáknout Monako, nebyla jiná možnost, než stopovat v dešti. Hned vedle silnice se vinul vinohrad s velkými, nádhernými, černými hrozny. A tak jsme se střídali, jeden z nás stopoval a druhý si dopřával této pochoutky, co hrdlo ráčilo.
Jak už to tak bývá, nemohli jsme se od toho odtrhnout, to se nám ovšem nevyplatilo. Po nějaké době zastavila vysoká mulatka, která nás k cíli přiblížila o nějakých 50 km. Už v autě jsme cítili podivné zvuky ozývající se z našich střev. Když jsme se s mulatkou rozloučili a vystoupili, bylo už nad slunce jasné, že hrozno vrací úder. Naštěstí se u dálnice objevila kadibudka, jenže uvnitř vypadala, jako kdyby se každý její uživatel přecpal hrozny. A tak jsem si se zavřenýma očima představoval, jak si pohodlně sedím ve zmiňovaném koupelnovém studiu v Belgii s bidetovou toaletou…
Po tomto zdržení se povedlo stopnout starší paní do NICE, viděla, že cestujeme a udělala pro nás projížďku přes Nice a kolem zdejší promenády. Je to krásné letovisko, plné života. Francouzka nás hodila na okraj města, abychom měli dobrou pozici na Monako. Odtud nás svezli dva mladíci, ti si žili poněkud jinak než my. Jejich babička vlastnila vilu v Monaku na pláži, takže tam měli summer non-stop party a jezdili si mercedesem, kam se jim zachtělo. Ale i tak byli v šoku, když jsme jim vyprávěli, co jsme všechno procestovali stopem.
Během serpentinového stoupání do kopce jsme se nemohli dočkat, až se nad hladinou moře konečně vynoří druhý nejmenší stát na světě. Ve chvíli dovršení nejvyššího bodu se před námi objevilo Monacké knížectví jako na dlani - město stoupající od moře vzhůru do skal, fenomenální pohled. Kasina, luxusní auťáky, pompézní hotely jen pro tu největší smetánku a tisíce jachet. Je zde co obdivovat, znám jen jedno hezčí místo - Jablunkov. Teamová nálada byla výborná, ovšem ne na dlouho. Poté, co nás chlapci vyhodili u kasina Monte Carlo, něco nám chybělo. Byla to Romanova bunda, nebyla by to tak hrozná pohroma, kdyby se v její kapse nenacházel velmi cenný Romanův SUVENÝR z Holandska. Jelikož bylo téměř nemožné naše odvozce vystopovat, křivka nálady padala strmě dolů. Příjemný zážitek z Monaka byl proto lehce negativně poznamenám touto ztrátou. I když se Roman snažil hodit tento incident za hlavu, bylo vidět, že ho to stále užírá a není divu.
Během pochodu na okraj knížectví jsme si na zídce s parádním výhledem udělali pivní pauzu a pro utišení žalu posloužil i panáček pálenky :-). Pak jsme se díky pár stopům dostali do Mentonu. Pár, který nás vezl, jakoby tušil, co se odehrálo. I přesto, že domluva byla velmi komplikovaná, vypadalo to, že jsme na ně zapůsobili a tak jsme byli obdarováni. Dárkem byla špetka trávy, sice to nebyl přímo SUVENÝR, který Roman ztratil, ale byla to krásná náplast na Romanovu ránu. Určitě to nebyla náhoda, že jsme potkali právě tyto lidi. Hned bylo cítit, jak se atmosféra opět pozitivně zabarvuje.
Již po tmě jsme se vydali do kopců hledat klidné místo pro utáboření. Několik km od italských hranic na opuštěné zahradě, obklopeni krásnými skalnatými kopci jsme po náročném dni strávili noc.

DEN 11

Krásné výhledy na vysoké skály a skalní vesničky nás hned po probuzení naladily na správnou vlnu. Jelikož náš plán již neobsahoval žádné významné zastávky, chtěli jsme pomalu směřovat zpátky do ČR. Slezli jsme k cestě a postavili se ve směru na Itálii. Po 20 minutách jsme zahlédli několik vlaštovek a hlodavce, který přeběhl přes cestu, ovšem žádné auto! Když bylo z dálky, někde v zatáčkách pod námi slyšet přijíždějící auto, říkali jsme si, že do toho musíme dát všechno. Naštěstí to klaplo, zastavil nám asi čtyřiceti letý italský policista a měl namířeno do práce, pracoval v Turíně, což pro nás byla velmi dobrá zpráva. Ze začátku k nám neměl moc velkou důvěru, ale spřátelili jsme se, dokonce nás cestou pozval na kávu. Rozhodoval se, zda zvolit sice rychlejší, ale delší cestu po dálnici přes Savonu, nebo variantu pomalejší (za to ale kratší) - průsmyk přes Alpy. Naštěstí zvolil cestu přes hory. Nespočet skalních serpentýn, vodopádů, horských vesniček a malinkých tunelů byla opravdu nádherná podívaná. Vyhodil nás na Agipce na jihu Turína. V ten moment začaly naše oplétačky s Itálií.
Po několika hodinách stopování různého druhu jsme začali chápat, že to s Taliány nebude prdel. Pak se znenadání objevila šance dostat se jedním tahem domů. Na parkoviště přijel Mateusz, Polák s malou dodávkou a dvěma volnými sedadly, který byl už 4 týdny na cestách. Tvrdil, že se zde u Turína pojede naložit a pak na 80 % zpět do Polska, s tím, že by ČR-PL hranici překračoval v Těšíně! Nemohli jsme narazit na nikoho lepšího. Do sta procent sice chybělo ještě dvacet, ale vůbec jsme si nechtěli připustit, že by to nevyšlo. Mateusz si vzal moje tel. číslo, aby nás mohl informovat, v kolik nás vyzvedne. Odjel se naložit a my při hře BANG čekali na verdikt. Asi za hodinu začal zvonit telefon, nadšeně jsem se představil a poslouchal. Když během telefonátu lícní svaly vytvářející můj úsměv začaly povolovat a úsměv mizet, Roman už věděl, že se žádný návrat zatím konat nebude. Mateusz totiž obdržel nový úkol a musel jet do Francie. Docela nás to rozhodilo, našli jsme si za benzínkou klidné místo mezi stromy a s vírou v lepší zítřek šli spát.

DEN 12

Po uvaření a zbaštění vydatné snídaně ve stanu se šlo opět na věc. Celé dopoledne jsme stopovali, vyptávali se řidičů a dokonce i policistů, zda by nás nesvezli alespoň kousek na další dálniční odpočívadlo, avšak bezvýsledně. A tak padlo rozhodnutí vydat se pěšky. Samozřejmě ne do Jablunkova, ale na druhý konec Turína. Cesta pěšky a MHDčkem z jihu na sever nám zabrala asi 3 hodiny. Z konečné bylo třeba projít další 2 km podél dálnice na odpočívadlo, které (jak jsme doufali) mělo zlepšit naši pozici. Avšak ani tady to nebyla žádná sláva, po obchůzce všech kamioňáků jsme zjistili, že jsme tam, kde jsme byli. Na parkovišti sice stálo několik Poláku, ale stáli zde již několik dnů čekajíce na rozkaz z dispečinku. O Italech ani nemluvím. I když Itálie nemá špatné hodnocení na hitchwiki (a reference jiných stopařů jsou poměrně dobré), za celou dobu strávenou stopováním v této zemi na nás místní koukali jako na kočkopsy a přibral nás jediný Ital. My si z toho ale nedělali těžkou hlavu, nahodili jsme na sloup nápis PL/CZ, spřátelili se s řidiči Robertem a Arturem, naučili je BANG a při pivku hráli do noci.
V noci na parkingu řádili zloději, kamioňákům rozřezali plachty. Motali se i kolem našeho stanu, když na ně ale Roman vytasil svou 3 centimetrovou rybičku, vzali nohy na ramena. Žertuji, opravdu běhali kolem stanu, ale asi si uvědomili, že nám vlastně nemají co ukrást.

DEN 13

Ráno nebylo nic nového. Poláci pořád neměli žádné nové zprávy z dispečinku a tak dál čekali. Nám nezbývalo nic, než čekat s nimi. Pak se objevil mladý kamioňák ze Slovenska, bohužel namířeno domů neměl, ale mohl nás přiblížit. Absolvovali jsme s ním vykládku kamiónu a pak zamířili směrem na Veronu. Říkal, že je často stereotypní cestou po dálnici neskutečně znuděný a tak si sem tam pro zpestření zapálí jointíka. Stěžoval si, že mu došly zásoby. Roman s pohoštěním neváhal, z kapsy vytáhl matroš od našich mentonských přátel a pohotově smotal špeka. A tak se kluci občerstvili. Jelikož řidič a spolujezdec byli zhulení, nedal jsem si, aby alespoň někdo mohl sledovat, co se vlastně děje na dálnici.
Na odpočívadle před Veronou jsme se rozloučili a vrátili se do stopařsky neúprosné italské atmosféry. Během nekonečného čekání na spasitele se slunce opět snažilo do křupava usmažit naše hlavy. Po dlouhém, beznadějném čekání to vypadalo, že z nás opravdu budou do zlatova osmažené hranolky, až se najednou z čista jasna vynořil kamión s českou SPZkou. Vyrazil jsem tedy na lov. Po prvním dojmu, to vypadalo, že nás starý, nepříjemný, mrzutý a bezkompromisní řidič tak akorát nakope však víte kam. Po hře na city, rozbalení čokolády a hlasitém obdivování jeho kamiónu jsem ho ukecal a vzal nás oba. Konečně jsme mohli ukončit naše italská muka a zamířit do zaslíbeného srdce Evropy. Z našeho zachránce Franty se nakonec vyklubal fajn kluk. Ne proto, že jeho obvyklá denní spotřeba cigaret byla šedesátka, a když se šlo na pivo, údajně neměly jeho plíce problém poradit si se čtyřmi krabičkami, ale proto, že měl smysl pro humor. Celou cestu přes Alpy jsme se řehtali vtipům Felixe Holzmanna z CD přehrávače. Franta nás dokonce pohostil jeho extrémně pálivým gulášem, na jehož následky trpěly naše zadní otvory ještě doma. Zavezl nás až do Prahy, kde jsme v 1 hodinu v noci rozhodli vynechat spánek a pokračovat. Povedlo se ulovit další kamión na Brno, z brněnské Rohlenky jsme pokračovali na motorest Čenda za Olomoucí a odtud opět s kamiónem (tentokrát polským) na Těšín. Zde nás již čekal odvoz - maminka Zuzanka. A tak jsme se přesně na hodinu po 14 dnech ocitli opět mezi našimi kopečky, které jsou stejně ze všech nejhezčí.